Matouš Dufka (1907-1981)

Pan Matouš Dufka patří spolu s Vavřincem Mitáčkem a Antonínem Dohnalem mezi Hlučany, kteří se nejvíce podílejí na zachování tradic folklóru a také historie města Hluku. O panu Dufkovi mně několik vzpomínek napsala jeho dcera Marie Huspeninová.
Pan Matouš Dufka se narodil 14. srpna 1907. Rodina Dufková byla početná. 12 dětí se dožilo dospělého věku. Otec František Dufka (1873-1963) a matka, rozená Hájková Marie se o své děti pečlivě starali. Měli jich celkem 11. U Dufků však byly i děti, které zemřely hned při porodu. V této době a v možnostech v jaké se nacházela lékařská věda, to byla však běžná událost. Ze druhého manželství, matka Kateřina Mikulcová(1891-1981) měl pan Dufka tři děti. Své dětství prožíval pan Matouš podobně jako jiné děti této doby, ovšem s jedním velkým rozdílem. Rodiče rozhodli, že jejich syn Matouš bude knězem. Proto byl dán na studia do Prahy, do kláštera pany Marie Sněžné, kde prožíval další úsek svého života. Když se po roce vrátil domů na prázdniny, tak se velice podivil, kdo je ta žena, která se u nich chová jako doma. Byla to druhá matka. Jeho vlastní maminka zemřela po zápalu plic, který si uhnala při zajišťování jídla pro své děti. Pravidla kláštera však byla neúprosná. Kontakt s rodinou byl možný pouze v době prázdnin. Smrt matky však byla pro něho velká rána, proto se do kláštera už nevrátil. Nezbylo nic jiného, než se vydat jinou cestou.
Proto později nastoupil do učení v Luhačovicích. Vyučil se tady malířem, natěračem a malířem písma u pana mistra Mareše. Tady měl po dobu učení také svůj domov. S velkou láskou vzpomínal pan Matouš na paní mistrovou, na její pařížské štangle, které ona pekla na vánoční svátky. Hodně zákazníků se domnívalo, že je to jejich vlastní syn a řemeslo, že zdědil po otci. Vždycky, když o něm mluvili, tak říkali „ náš Matúš“.
Po vyučení se pak pan Matouš vrátil domů. V tomto období získal také velký citový vztah ke své druhé matce.  Tento vztah byl s přibývajícími lety čím dál větší, jelikož si uvědomoval, jak velkou oběť přinesla jeho nevlastní matka do rodiny, když se dala na tolik dětí. Do její smrti ji pak navštěvoval naprosto pravidelně každou středu a neděli. Nikdy sám nesnědl žádný bonbon nebo jablíčko, protože to všechno schovával pro ni. A ona také proto říkala „ Matúša mám ze svých synů nejraději“ a nikdy nepřipustila náznak něčeho, že by nebyl jejím synem.
Dne 25. října 1931 se Matúš (tak si říkal) oženil s Františkou Klaudovou, dcerou hajného a sestrou známého hluckého sedláře Karla Klaudy. Spolu vychovali dvě dcery. Květoslavu Sváčkovou (1932) a Marii Huspeninovou (1943). Pan Matúš se také dožil tří šikovných vnuků a jedné šikovné vnučky.
V průběhu manželství ukončil svoji živnost a nastoupil do státní služby u Pošty. Nejdříve doručoval poštu v sousedním Dolním Němčí, později pracoval u přepážky na Poště v Hluku. U této práce pak zůstal až do svého odchodu do důchodu.
Jeho velkou láskou bylo lidové umění, výšivky a malba na skle. Velice těžce nesl, jak v Hluku upadá tradice a nejkrásnější součásti krojů odcházejí se svými majiteli z tohoto světa. Proto se snažil zachránit vše, co se ještě dalo. Díky pochopení spousty lidí vznikla jeho sbírka. Zde je pečlivě zaznamenán každý dřívější majitel příležitost, při které se tato součást kroje používala. Největší umění světa je v kostelích- říkával a dodával: „ Tam já se nikdy nedostanu“. Z těchto důvodů začal sbírat i fotografie kostelů. A nebylo to vůbec jednoduché. Doba, kdy začal tvořit svoji sbírku, mu nepřála, protože nesdílela jeho názor, že se jedná o největší umění světa. V této vášni však viděl pan Matouš svůj druhý smysl. Fotografie získával prostřednictvím svých přátel- kněží, kterých nebylo málo, a oni byli také po celém světě. Tato přátelství vznikala v době, kdy kněží nelegálně opouštěli svoji milovanou vlast. Existovala však skupina lidí, která jim pomáhala, a do této skupiny patřil také pan Matouš. Proto také brzy patřil mezi podezřelé osoby, což mělo za následek časté domovní prohlídky. A právě tehdy přišel o své nejcennější sbírky a knihy.
Přes všechny problémy, které svými aktivitami způsoboval sobě i rodině, nikdy na svou rodnou obec nezanevřel. Patřil mezi hlavní pořadatele Dolňáckých slavností a nadále se zajímal o historii Hluku. Zhotovil  a daroval obci a občanům Hluku mapy národopisných oblastí, které jsou umístěny na hlucké tvrzi. Velmi nákladným darem obci a občanům bylo zpracování a financování erbů všech majitelů tvrze. Erby zhotovil na jeho objednávku heraldik pan Karel Liška z Prahy. Na vyzlacení a postříbření jednotlivých částí erbů bylo použito plátkové zlato a stříbro, které se pašovalo prostřednictvím přátel pana Matouše, z Rakouska. Za jeden erb zaplatil pan Dufka  500.- Kč,  a k tomu ještě přidával 1 litr slivovice. ( To bylo v době, kdy se vydělávalo cca 2.000 Kč čistého za měsíc).
Podílel se také na zpracování „ Historie hluckého kostela“ a také „ Dějin hlucké tvrze“. K vydání však dříve neměl pochopení u představitelů města, a proto oba tyto materiály jsou dodnes uloženy v jeho Slovácké jizbě, kterou si pan Matouš pro své potěšení a také pro radost vyznavačů folklóru ve svém domě zřídil.
Maloval také obrazy na sklo, olejomalby i keramiku. Spolupracoval s Moravolenem Šumperk, který jeho návrhy používal pro kolekci výrobků na export.
Jako zarytý folklorista byl známý nejen v Hluku, ale i v okolí a také na různých úřadech, kde vyřizoval nejen své záležitosti, ale i aktivity ohledně Dolňáckých slavností. Byl velkým přítelem spisovatele Františka Kožíka, a proto také zpracoval historii rodu Kožíků. Až do své smrti byl pokladníkem hasičů, kde se cítil mezi mladými velmi šťastný. Samozřejmě, že byl aktivním členem komise pro obnovu hlucké tvrze a patřil také k zakladatelům Dolňáckých slavností.
Věřil pevně, že až jednou odejde z tohoto světa, že jeho práce najde další následovníky. Už za svého života myslel na lidi, kteří byli jeho přátelé, a kteří vyznávali stejnou lásku k folklóru a k Hluku jako on.
Zemřel 17. září 1981.

Napsal Antonín Zlínský