Vzpomínky Františka Libosvára - naroz. 11.1.1878 v Hluku

Životopisné zážitky dědečka  Františka  Libosvára -  „ zazámeckého“  -   (Opsáno bez jazykové úpravy)

Mám  84 roků a tak vám napíšu na památku, co sem všecko prožil. Není to žádný  román,  všecko je popravdě. Narodil sem sa 11.ledna  1878 v  Hluku  a bývali sme nad kostelem.
Náš rod Libosvárů pocházá od Přerova  ze Sobišek, fara Pěnčice. Jan  Libosvár syn Andrease( Ondřeje) přišel do Hluku z Rakůska z Neusidel. Dostal se tam dělat polního dozorce Lichtensteinů. Byl svobodný a za ženu si vzal Hlučanku Dufkovů Kůpili si chalůpku nad kostelem a měli pět dětí,  Tomáše -  mojeho otca  ( 1853 ) , - Ignáce -rolníka v Mařaticích, Cyrila -  listonoša v Hluku a ještě syna Viktora a dceru Kateřinu ,ta sa vdala do Reintalu v Rakůsku.
Můj otec Tomáš měli 4 děti  s manželků  Magdalénů Plačkovů, Františka, Jana, Kateřinu a Terku. Terka si vzala obuvníka Hanáka, ten padl na  ruské frontě  1915. Vdovu po Hanákovi  si vzal jeho bratr Vavřin Hanák kerý sa vrátil ze zajetí. Byl byl inspektor u hasičské pojišťovny.
Po Vavřinovi zostaly dvě děti Vavřin tensi vzal Marii Žufanovu a František si vzal Dohnalovu, byl poštovní úředník v Tlumačově .
Strýc Jana Libosvára ( 1818 )  Ambrož ( 1813   )  zděděný majetek v Sobiškách rozházáli  ( mlýn a polnosti) a  za zbytek kůpili  v Hluku Dolní mlýn, voda jim zebrala stav tak kůpili Horní mlýn, tam bylo už méň pozemků. Pozděj aj Horní mlýn prodali a kůpili grunt, ( místo co býval Šimčík ) Byla tehdá robota a zas přišla na Ambroža bída a k posledku neměli ani co kůřit. Jejich céra  Terezie tá už byly na peníze opatrná a všecko manželovi nedávaly, peníze ukládali a pošťali jich kamarádce Durnové. Když Ambrožka náhle zemřely Durnová peníze zapřela , židovka Šénka říkala ,že jim ty peníze měnila ,ale nic sa nedosvěčilo.
V Hluku byl potom veliký požár od Horního konca po fáru, ( domy byly doškové). Knihy a staré matriky shořely. Požár sa stál na hody nekom na šporheltě chytlo masné
První co si pamatuju, tak to mě bylo pět roků a s bratrem sme sa hráli na hasiče. Střechy na domoch byly doškové a co chvíla nekde  hořelo a to potom byla hrůza. Pro nás kluků byl hasič vzor nebojácnosti a tož  sme si rádi hráli na hasiče .Já sem měl  v jednéj ruce střikačku z chebzového  dřeva  a lézl sem na sřechu ,slaměnů doškovicu. Po téj hladkéj slámě jsem sa smekl a byl sem na zemi. Jak zázrakem sa mě nic nestalo zostál sem enom zaleknutý a aní promlůvit sem nemohl. To dyž mě bylo 10 roků tak sem zas spadl důle hlavů z okna a to bylo už horší. Kluci dyž to viděli tak sa rozutékli a mě dom do postele donésly  tetička Dufkova.
Eště si zpomínám jak sem měl na starosti mladší sestry Terku a Kaču. Naši rodiče byli v práci, otec byli u knížete Lichtensteina polní hlédák  a pozděj jako dozorce při polní práci.  Matka dělaly ze svojů matků Veroniků tihly na potoku ( hliněné kotovice ). Z kotárů sme postavili domek číslo  490. Otec sa dožili věku 67 let, nachladili sa při hlédání  řepy , chorovali  a  z toho  umřeli.  Matka sa dožily 90 let a 6 dní. Tož včil vám povím jak sem ty sestřičky hlédál,  posadil sem u potoka Terušku s Kačů pod vrbu a vylezl sem na ňu vybrat z hnízda vrabce. Když sem slézl důle děvčice tam nebyly; měl sem hrůzu,že sa utopily, ale oni enom utékly dom.
Dyž sa míšaly trnky tak sme tam čekali na lízačku a dědáček  Soviš nám vykládali jak ve válce za Radeckého dobili Bosnu  a Hercegovinu  aj nám zpívali pěsničku :
„ Hercegovina lautr rovina,mosela byt vybojována za císaře pána, za císaře pána a jeho rodinu moseli sme vybojovat Hercegovinu „
A když na tů Hercegovinu mašírovali, tak tam byly takové kopce, že ledvá  na ně  vylezli a důle kopcem sa moseli místo mašírování gůlat. Oni dědáček  v téj válce pošpárali kus světa a věděli moc věcí. Vykládali nám, že ludé budů létat jak ptáci ve vzduchu a kočáry budů jezdit bez koní. (To sa nemyslelo jak dnes, že letadla budů létat do Ameriky a 24 hodin). Když sme sa ptali pokáď ty ludé vyletíjů, tak říkali,že po mračna . Vyšéj to pámbu nedovoli,protože tam už je nebe. Také nám vykládali jaká byla v Hluku škola v roku 1860, dyž do ní chodili naši rodiče. Byla krytá dochem a stejně jako fára vyhořela. Učitelé eště nebyli vyškolení učili vojenští vyslůžilci keří uměli číst a psat, neco počítat, mapu poznat a města pomenovat. Do školy chodit nebylo povinné.
Dyž mě bylo 14 roků otec mě zavédli do Vídně učit  sa obuvníkem, učéní trvalo tři roky. Až za dva roky sem  sa došel podívat dom, naši měli za tů dobu vystavěnů chalůpku a na  dvůr za mnů vyšla sestra Terka. Šla za matků a povidá, nejaký kluk je  u nás - ona mě nepoznala. Dyž sem sa vyučil tak se tovaryšoval, jak dělník  ve Vídni,  Mikulově  a Ostrohu  celkově10 roků. Otec mě chtěli dat vyučit do Ostrohu, ale já sem chtěl do Vídně a naučit sa německy, potom sa mě to hodilo  ve válce v Rusku a všady jinde sem sa domluvil .
Dyž mě bylo  30 roků tož sem sa oženil, bylo to v roku 1908 vzal sem si manželku  Anastázii, céru Terézi  po kovářovi Ludvíkovi Procházkovi. Její matka Terezie  byla vdova a  byla první  porodní babička a léčitelka  v Hluku a okolí.  Študovali v Olomouci, zlomeniny napravovali a dávali do destiček. Jejich  manžel sa menoval Ambrož Libosvár ,tak jim říkali Ambrožka. V roku 1866 byla v Hluku cholera ( druhá po roku 1836 a  po rakúsko -pruskéj válce) a oni pomáhali léčit, davali do vody k pití nejaký sabatin ináč sa voda nesměla pit, aby nedostali choleru.Tolik lidí umíralo, že byli všeci postrašení, hrobaři pili gořalku a nesmělo sa zvonit umiráčkem na skonání,  aj tak byl lid dosť poplašený. Hřbitov už byl plný tak sa pochovávalo na farskej štvrti u kříža podléj Šefranice. Je tam dnes kamenný kříž.
Do dvůch roků sme měli chlapca Františka to bylo v roku 1910. Měl sem obuvnické řemeslo keré mě zkvétalo a pracoval u mě J. Mitáček. Učil Františka zpívat :
„ U studánky seděla,do voděnky hleděla, spatřila malou rybičku jak polykala vodičku. Rybičko ty němá tvář, jestli pak ty kouzla znáš, on žije v dálné cizině, hezké holky miluje „.
Františkovi byli štyry roky a v srpnu 1914 vypukla válka a na to sem byl v listopádě odvedený. Narukoval sem v únoru 1915 do Brna  k 3. pluku,potom sem býl přeřazený  17. jégrom. Po výcviku sem šél na rusků frontu a moc sem sa bál vody, protože neumím plavat. Manželka převzala hospodářství měly sme dvě krávy a 15 měřic pole.S hospodářstvím pomáhaly matka, rodina a sůsedé. Manželka dostávala  100 korun měsíčně podporu . Ze začátku sme na frontě zahnali Rusů, potom oni nás  a tak to šlo furt dokola. Za dva roky sem měl už špatný mundůr, tak sem si vzal odhoděný po padlém a dal sem tam ten svůj. Zapomněl sem si vzít krabičku s adresů a byl sem bez ména. Saniťáci můj mundůr vzali a   potom bylo v novinách že su padlý. Raněný sem chvála pánu Bohu nebyl, ale čepicu sem měl roztrhnutů od střepiny, moc mě nezcházalo a dybych byl o dva centimetry věčí bylo po mě.

V Rusku při  ofenzivě sme postupovali noci po zralém žitě a docházáme k ruským zákopom, vidím sedět na zákopě takového papulatého Rusa ,ale nestřílál sem na něho on mě viděl a také nestřílál, měl sem enom dva patrony. Lehl sem si za kládu dřeva, natáhl kver  a slyším za sebou šustot. Byl to pan oberlaitnat měl v ruce revolver a v druhéj palašku a hrozil mě s ňů.  Takě po něm nestřílál a skočil sa skovat   do zákopů.
Můj sůsed z levej strany byl mladý a uměl střílat ,zastřelil dva Rusy jak sa plazili k nám v erteplách.  Strach sem měl když, sem mosel byt u zrcadel, bylo tam vidět lesti Rusy něco dělajů. Když bylo slunko tak sa ty zrcadla leskly a  Rusy po nás střílali granátama. Potom pan obrlaitnant došplhál sa za mnů  aj laitnantem od prvního cuku  a hnali mě  s palašků a levorvérem dopředu. Na nože v zákopoch nedošlo toho sem sa najvíc bál, na to nemám  náturu.
Rusi potom prorazili my sme ucukli a měli delší dobu klid. Za hodinu bylo hlášené,že pan orlajtnant padl. Saniťáci a kuchaři byli nekde skovaní,báli sa střílání a smrti a tři dni nám nedali mináš Potom bylo nařízené jít dvacet krolů od sebe nazpátek  a tak sme sa ztratili, měli sme dovolené jest rezervní konzervy ,ale naněli sme chleba a cvíboch byl snězený. Potom byl zas chvílu klid.
Z Ruska sme potom jeli  vlakem na italsků frontu, psal sem manželce že pojedeme přes Bzenec a Hradiště.  Moraváci seskakovali z  rozjetého vlaku  a mladém dragůnovi Rachfalovi ze Bzence vlak přejel nohy. Po tři dni mě čekalna nádraží, ale já sem jel přes Maďarsko. Za půl roku sme zas jeli  přes Hradiště v noci, to mě bylo teskno dyž se slyšel hlásit  Hradiště...
Na Italsku sem byl sluha u lajtnanta a ten mě dával dvě koruny měsíčně. Nosil sem mu mináš a pral gatě, košule a ostatní prádlo. Dyž měl službu dalekohledem seděl sem u něho, abych ho mohl ošetřit dyby sa něco stalo.
Sluboval mě ,že budu povýšený a dostanu dovolenku a dycky mě upozozňoval abyhch si dával pozor a něco nechytil. Potom sem ho ztratil , lesti padl nebo sa dostál do zajetí sem sa nikde nemohl dovědět.
Když sem přecházál ostnaté dráty ,tak sem sa uškrábl a dostal otravu Šel sem na sanitu a tam mě řekli, že sem mohl přijít o ruku Voják mě na sanitě pevně chytíl ,sestřička vzala misku a dochtor mě pustil krév. Tak sem sa dostal do nemocnice  až do Hranic a statma na zotavenů do Luhačovic,Tam sem sa potkal se Straňákem 
Janem a za  14 dní sem šel do Brna .Po výcviku se strojníma  puškama  sem šel na Francii. Na Francii už se byl mezi ostatníma vojákama starší a pan oberlaitnant mě přidělil koňa. Kůň se tehdá  cénil víc než člověk. S koněm sem vozil součástky na strojní pušky  a do fronty mináš- jídlo. Jednou sem s kuchařem vézl jídlo na frontu, byli tam naši mašinkveráci a udržovali most a Francůzi po nich moc střílali granátama. Vézli sme  masový guláš a černé kafé kuchař sa bál a tak řekl ,že sme jich nemohli nájít.Za pár dní zas přišla řada na mě a rotmistr Vídeňák to rozdělovál. Jak sem viděl ,že bude dávat službu,tak sem šel do lesa . Rotmistr říkal ten starý má jít a on nevěděl jak sa menuju, tak dal s koněm vézt  mináž jiného vojáka. Koňa mě  odběhli  a střepina mu přeletěla přes břuch a voják co byl s ním byl raněný střepinou do hlavy. Potom sem dostal k opatrování dva koně. Ve Francii mě stihl konec války. Cesta domů byla přes Alsasko Lotrinsko  do Německa, tam důstojníci prodali koně a jeli sme s radostí k rodinám.  Kunovjanky prý zpívali :„Zachovej nám Hospodine, ať ta válka nepomine , my bereme podpory za ty naše potvory.....kdyby věděli co sme prožili.... „

Vrátil sem sa  6. prosince 1918, bylo mě 42 roků a byl sem zdravý až do 70 -ti roků, potom sem trpěl na žalůdek, srdce a kašel. Po válce sme měli eště dvě děti, Mařenu a Ludvíka. Mařena si vzala za manžela Václava Mitáčka -  strojního zámečníka, měl tři měšťanky a strojnickou maturu. Byl délesloužícím na vojně a docílil majora.  Potom byl zaměstnaný v mechanické továrně  Praha  Karlín, bytem Praha 5 Pobřežní 70, manželka dělala konduktérku v tramvaji.
Ludvík se vyučil cukrářem a na vojně byl jako délesloužící . Za šest let dosáhl poručíka. Ludvík se oženil a rozvedl, tá jeho potřebovala moc peněz a měla jinou lásku, Ludvík byl bytem také v Praze na Vinohradech Koubkova 21.
Francek byl pekařem, pekárnu mu zrušili a dostal zaměstnání v Hradišti u Jednoty.  

Dědeček dále nesouvisle popisuje různé nehody, pád z vlečky traktoru Štěpána Bachana a následné přejetí nohou, což jako zázrakem se obešlo bez zlomeniny. Bylo mu již 78 let. Dále popisuje splašení Šuránkové krávy, kterou  „spřihali“  do potahu s vlastní krávou, dával si za vinu že špatně  „šlajfoval ".  Vůz ho táhl tři metry pod sebou. Poslední zápis je z 15. dubna 1958, kdy popisuje jak s babičkou sekali u potoka roští. Babička spadla do vody a dědeček ji zachránil. Poslední zápis jeho pamětí je následující:

„Vytáhl sem ju z vody na poslední chvílu a bylo moc chladno. Cestů dom vodu vyzvracala, doma si uvařila čaj se slivoviců a nic jí nebylo. Za rok dostala dření a tři roky chodila enom po jizbě. Mě otekly nohy a manželka už nemohla vařit. Chorovala a tak nám nosili obědy z kuchyně, chodila k nám často Kača Kopřivka “.

Dědeček zemřel v roce 1962 ve věku  84 let.
( z  originálního rukopisu, zde doloženého 8.3.2015  autenticky přepsal F. Libosvár )

Charakteristika dědečka jak si jej pamatuji .

Nejzajímavější skutečností je, že dědeček v  83 letech tyto paměti napsal, co ho k tomu vedlo a proč rukopis předal mému otci ?

Co si já pamatuji jako nejstarší z vnuků o jeho osobě......Bydlel s babičkou v domku č.277 pod tvrzí, ( viz. obraz D. Černého ) a pak po dědickém předání domku dceři Marii, bydleli v menším domku č  158, což bylo o tři domy dál směrem k Dolnímu konci. Dům zakoupili od Vavřina Bachana, který se vystěhoval do pohraničí.
Dědeček měl povahu velmi dobromyslnou a klidnou, nedovedl se hádat ani mít s někým sebemenší rozepře. Babička byla opakem dědečkovy povahy  a často říkávala: „ My jsme se s dědečkem nikdy nepohádali, on vždycky ustoupil". Tělesnou výšku měl mírně podprůměrnou a byl celý život poměrně hubený. Pod nosem míval krátce střižený vous a měl náznak orlího nosu. Přestože se zachovala jeho fotografie  z mládí v hluckém  originálním kroji,  jeho oblečení  v pozdějších létech mělo prvky městského (vídeňského ) oblečení. Stejné je to i s mluvou ,kde se mísí hlucké nářečí s se spisovnou češtinou. Podle výzdoby velikonočních kraslic škrabáním šídlem měl také dobré vlohy malířské. Podle délky pobytu ve Vídni zřejmě  dobře mluvil německy. Dědeček byl mimořádně pořádný a rukodělně „šikovný“, což se projevovalo i v jeho  obuvnickém řemesle. Své vzpomínky datuje od šesti let. Jeho zvídavou povahu charakterizuje, že se nechtěl učit  řemeslu v Uh. Ostrohu, ale ve Vídni, aby se naučil mluvit  německy. Nebál se jít do vzdálené cizí země. Za nejpodstatnější lze považovat jeho nasměrování na náš rodokmen, včetně dalších rodinných údajů, což  mimořádně oceňuje  autor  rodokmenu Ladislav Libosvár z Kunovic. O svém běžném životě toho moc nepíše, ale zajímavě  popisuje svoji účast v I. světové válce  a to odlišně než druhý dědeček Jan Mach. Naopak od dědečka Macha  se uctivě vyjadřuje o svých velitelích  a nestěžuje si na útrapy vojny, které musel zažít, asi jeho disciplinovanost a úcta k nadřízeným mu byla vlastní. Přiznává jen strach z vody, protože neuměl plavat a  to, že povaha ( nátura ), mu nedovolí někoho zabít či zastřelit. Proto měl hrozný strach ze zákopového přepadu „ na bodáky“. Vrozená úcta  k nadřízeným možná pramení z dlouho trvající služby předků „ u panstva" a fyzicky slabší konstituce.
Zajímavý je jeho pěkný vztah k babičce, kterou v písemnostech nazývá manželkou a to není v hluckém nářečí  běžně užíváno. Stejně tak vztah babičky k dědečkovi byl velmi pěkný až dojemný.  
Dědeček zemřel v roce 1962 ve věku 84 let, Do tédoby opatroval babičku. Zemřel neočekávaně do rána ve spánku.

Úvaha o rodu Libosvárů z pamětí sepsaných dědečkem  „zazámeckým „

V roku 1146 je zaznamenána první zmínka o rodu, v roce 1415 se připojuje  k testamentu Ješek z Libosvár proti upálení M.J Husa. Z toho plyne, že po likvidaci husitského hnutí mohli být Libosvárové perzekuováni a zbaveni rodného majetku Libosváry na Přerovsku. Možná by se to dalo dohledat z archivních dokumentů. Jisté je, že jejich majetek  získal rod Lichtenštejnů v roce 1625 a naši předkové sloužili tomu rodu až do roku 1920, kdy zemřel ve službě polního hlídače dědečkův otec Tomáš.  Roztroušení  po velkém území zemřel nebylo způsobeno svobodnou migrací, ale rozmistňováním  lichtenštejnského personálu po panství, ( viz nevolnictví a robota ). Lichtenštejnové získali  nesmírně velký majetek. V roce 1898 se uvádí 186 216 ha  z toho 110 368 ha bylo na Moravě. Tato výměra obnáší  640 vesnic a zajišťování výnosů vedlo organizačně 126 úředníků 197 členů služebního personálu , ( šafáři, hlídači, kancelářští sluhové, drábové dozorci u polních prací, poklasní, hotaři, vrátní  atd atd.). Všichni byli pod přísahou a za přestupky je čekaly kruté tresty.
Lesy obhospodařovalo 52 administrativních úředníků,  25 přednostů lesních úřadů,  8 nádlesních, 12 kontrolorů  122 správců 54 adjunktů 464 hajných a tisíce manuelně pracujících na poli i v lese. V té době byl nedostatek lidí triviálně vzdělaných, ( co uměli číst, psát a počítat ), takže se dá předpokládat , že naši předkové z Libosvár po zabrání majetku takto se mohli dostat do služebního personálu. Své lidi ( poddané) uvoňovali a dávali je po svých  latifundiích tak ,aby nebyli ve funkci doma, kde se znají z místním obyvatelstvem. Personál byl izolovaná vrstva od ostatních poddaných i v rodinných vztazích při vytváření rodin ( sňatky mezi sobě rovnýma atd.) Uvedená vrstva obyvatel byla uvolněna z nevolnictví a byla za své výsledky ze zisku progresivně odměňována. Tak si lze vysvětlit majetek Jiřího  Libosvára a popsané osudy synů  Andrease a  Ambrože. Nebyla to náhoda, že se v Hluku setkali jak si myslel náš dědeček. Andreasův syn Jan byl přeložen za šafáře do Hluku,  tuto funkci už zastával v rakouském Hausburnu. Jan si vzal Hlučanku , což ještě prošlo otci dědečka Tomáši, ale další potomstvo s hluckými manželkami už na službu nemělo asi nárok. Toto řízení Lichtenštejského řídícího personálu všechno nasvědčuje o místech výskytu jména Libosvár  v malé početnosti po celém Lichtenštejnském panství.
Určité nejasnosti jsou i v údajích o moru v roce 1866, po pruské válce, jakož i o osobě  „Ambrožky - léčitelky " , která musela být manželka Ambrože a ne dcera, která se jmenovala taky Terezie. ( viz srovnání dat narození ). Rovněž vlastnictví hluckých mlýnů historické prameny nepřipisují Ambroži Libosvárovi,  jak dědeček uvádí  .( HLUK  - dějiny města  -  Mitáček  2011 ).