Vzpomínky Antonín Ličmana

Antonín Ličman byl můj děda. Přímou osobní vzpomínku na něj nemám. Když zemřel, bylo mě půl roku. Vždy jsem však se zájmem listoval starým oranžovým sešitem, do kterého děda zapsal své vzpomínky. Bylo to úžasné dobrodružné čtení o plavbě na moři, o válčení v daleké Itálii, o cestách za prací, o demonstracích, pytlačení, vězení či o stavbě domu.

Děda se narodil v Rakousku, kde také navštěvoval místní školu. Později se však naučil psát i česky, respektive ve zvláštní kombinaci češtiny, hluckého nářečí a němčiny. Například všechna počáteční písmena podstatných jmen psával velké, stejně jak tomu je v němčině. Při přepisování jeho vzpomínek jsem se této zvláštnosti vyhnul, aby byl text přehlednější. Zachoval jsem však nářeční slovní tvary a také některé gramatické chyby, aby si text zachoval svoji autentičnost. Souvislý text vzpomínek jsem rozčlenil a doplnil o názvy kapitol. Dále jsem připojil několik fotografií z rodinného archivu. Nyní bych se chtěl o toto zajímavé svědectví minulých dob podělit i s dalšími čtenáři.
Vladimír ŠÁCHA

Za prací do Rakouska (1894 – 1912)
V roce 1894 odjeli naši rodiče do Rakous na práci do Pernitz. Dva nejmladší bratři jsme se tam narodili. Byli jsme 9členná rodina. Postupně jak jsme se narodili, dostala se nám i práce. Dvě nejstarší sestry byly zaměstnané hned z počátku, i rodiče. Žili jsme tu obstojně. Když nejstarší dvě sestry se provdaly, druhé dvě sestry nastoupily do práce. Pak se i další sestra provdala a nejmladší odjela v roku 1911 do Ameriky. Starší dva bratři nastoupili do práce, já nejmladší jsem vyšel školu v roce 1912.

Plavba do Ameriky (1913)
V roku 1913 jsme jeli za sestrou do Ameriky. Osmičlenná rodina, starší sestra s dcerkou Gretkou a švagr Kostelník z Prakšic u Uherského Brodu. Před nastoupením na loď v přístavu Bremen byla prohlídka. Švagrovi nebylo dovoleno odcestovat ze zdravotních důvodů. Byla to neradostná zpráva.
Bylo krásné počasí, když jsme nastoupili na loď Chemnitz. Moře bylo hladké a hladina se leskla jak zrcadlo. Stopa po lodi na hladině byla jak daleko oko vidí. Byla to příjemná plavba, jedinečná. Po pravé straně bylo vidět Anglii, za sebou evropské pobřeží, před sebou široký rozložitý oceán a v dálce horizont a nebe. Neobvyklý pohled, jedinečný. Na lodi bylo veselo. Cestující zpívali a tančili a jinak se bavili. Sledovali čajky, jak obletují loď, i ryby jak doprovázejí loď vpředu po boku, velké několik metrů. Po každém jídle, když se vylévaly zbytky do vody, čajky a ryby se stáhly za loď a lovily zbytky potravin a znovu se vrátili na svá místa. Skoro týden jsme je sledovali, dokud nepřišlo větší vlnobití.
Každým dnem se hladina zhoršovala, veselost na lodi ubývala. Lidé nezvyklí houpat se ve dne v noci dostávali mořskou nemoc. Jak vlnobití sílilo, tak přibývalo nemocných. Každý vyvrátil, co snědl. Vařilo se normálně, jest se muselo, i když každý věděl, že to vyvrátí a to zpestřilo hody pro ryby a čajky. Jak přibývalo vlnobití, ubývalo lidí na palubě. Já jsem se přidržel na palubě u stroje a sledoval jsem se strachem ty námořníky, jak lítají a konají svou povinnost. Loď se houpala z boka na bok jak skořápka z ořecha na vodě a vlny přelévaly loď. Námořníci museli zašroubovat všechny okénka, kterých nebylo málo a všechny vchody do kajut zadělat. Dali rozkaz všechno do kajut! Když jsem se pustil stroje, v tu chvíli se loď povalila na bok, musel jsem si sednout a sjel jsem po zadku jak ze střechy k zábradlí. Námořník mě pomohl do kajuty a za mnou zadělal poslední vchod. Byla to statečná práce námořníků.
Vlny se dělaly kopcovité, před lodí o mnoho vyšší jak loď a hned se rozrazily, nastala hluboká dolina, loď mířila na dno, šruby lodi se dostaly až nad vodu a hned se udělal kopec před lodí. To se opakovalo neustále po dva dni a dvě noci. Všeci cestující byli zavření v kajutách. Mnoho jich bylo uvázaných na postelích. Očekávali jsme to nejhorší. Nastalo zoufalství a beznadějnost. Po dvou dnech se vlnobití pozvolna zmírnilo. Cítili jsme se jak znovuzrození. Nemocní okřívali postupně. Každý toužil se dostat na palubu, vidět světlo, Slunce a obzor.
Znovu nastala dobrá nálada a naděje. Nedočkavě jsem se rozhlížel po horizontu dalekém, skoro-li se objeví břeh za oceánem. Znovu se opakovaly zpěvy a tance. Po dvou dnech se objevila v dálce loď. Plula proti nám. Nastala mlha tak hustá, že nebylo vidět světlo na 20 metrů. V tomto případě houkají sirény na všech lodích neustále. Když se přiblíží proti plující loď, musí zpomalit rychlost. Podle houkání se dá odhadnout, jak daleko jsou od sebe. Potom zpomalí ještě rychlost a domlouvají se hlásnými troubami a opatrně se přibližují k sobě. Podle sebe zůstanou stát a domlouvají se. Neviděli jsme osvětlenou loď, která stála vedle nás asi 20 metrů. Brzy na to mlha zmizela. Po domluvě obě lodi pokračovaly svým směrem. Přes jeden den se objevila menší plující loď. Na obzoru už bylo vidět americké pobřeží. Byli to američtí financi, kteří nás doprovodili do přístavu Filadelfia. Neobvyklá radost všech cestujících. Tady vystoupila většina cestujících.

Zamítnutá kariéra kovboje v Texasu (1913)
Na třetí den jsme odpluli z přístavu Filadelfia podle pobřeží na jih do Karibského moře, do přístavu Galveston Texas. Tam nás očekávala sestra a dva známí farmáři – Nemrava z Hluku a Cícha z Nové Vsi. Překvapilo nás, když nám třem bratrům nebylo povoleno zůstat tam. I přes vysoké kauce, které nám chtěli poskytnout dobří farmáři, nebylo nám ještě zaručeno zůstat tam. Proto otec odmítl pomoc, řekl: „Když nemůže zůstat mladá síla, na kterou spoléhám, vrátíme se všeci.“ Tak se stalo. Na třetí den po rozloučení se sestrou a dobrými farmáři loď odplula z přístavu. Zastavila se v Havaně na Kubě. Po zdělání a přibrání nákladu se loď vrátila přes ten velký oceán do španělského přístavu Barcelona. Zpáteční cesta nebyla tak hrozná, ale zato smutná. Nepoznal jsem takovou bídu nikdy a nikde jinde. Když připlouvali lodě do tohoto přístavu, občané připluli na loďkách, vyhodili provaz a nechali se přivázat. Prodávali různé ovoce, mimo toho prosili o dárek a chléb. Stalo se, že chléb spadl do té slané kalné vody, aj ten vylovili a neobvykle se zapjatýma rukama poděkovali. Na třetí den naše loď odplula podle portugalského, francouzského a belgického pobřeží do německého přístavu Bremen, kde jsme nastupovali na loď. Šest týdnů jsme byli na vodě i přestávkami. Tento výlet nám přišel draho. Všechny úspory za 19 let celé rodiny tento výlet spotřeboval.

Na krásném modrém Dunaji aneb dva roky ve Vídni (1913 – 1914)
Z Ameriky jsme se nevrátili do Pernitz. Zůstali jsme ve Vídni. Pobyli jsme tam dva roky. Zaměstnání bylo pro nás všechny. Otec a nejstarší bratr byli u koní v mlékárně. V tu dobu se eště všechno zboží rozváželo koňma, i tramvaje byly nahrazené koňským spřežením – patrové voze, takzvané Stellwagen. I osvětlení na ulicích nebylo elektrické, svítilo se petrolejovými lampami, nejenom v domácnosti. Já, nejmladší, jsem byl doma s dcerou sestřinou, s Gretkou. Chodíval jsem sbírat uhlí po ulicích. Jak vyjížděli z nádraží vrchovaté voze naložené, když nebyl poblíž policajt, tak jsem si nazhazoval uhlí. Měl jsem s sebou košík aj paličku v rukávě.
V tu dobu stávkovali dělníci ve Vídni. Převraceli každý vůz na ulicích, který odvážel výrobky do přístavu na Dunaji. Viděl jsem řadu vozů, na kterých seděli policajti. Před nimi, za nimi i po boku policie na koních. Zatoulal jsem se za nimi. V Pratr Parku u Dunaje tyto voze očekávali stávkující. Policie na koních tyto stávkující rozháněla, bili je šablami hlava nehlava, druzí přiskočili a všechny voze převrátili i s policií na vozi. Byl to statečný boj stávkujících. Takovou mám vzpomínku z Vídně, než nastala válka.

Mým národům … (1914 – 1916)
Ve 14. Roku odešel nejstarší bratr na ruskou frontu. V 15. Roku druhý bratr. Rodiče odjeli z Vídně domů, do Hluku. Vypachtovali si pole a koupili si koně, dokud byla polní práce a formanky. Potom koně prodali. V 16. Roku i já jsem musel na vojnu. Než jsem jel na ruskou frontu, přijel jsem z Pernitz do Hluku rozloučit se s rodiči. Tak jsme byli rozházaná celá rodina, každý z nás daleko od sebe.
V tu dobu Rakouská armáda ustupovala. Už v cestě na frontu jsem se dozvěděl od důstojníka, že bratr Jan byl v boji raněný zajat. Za nedlouho byl druhý bratr zajat. Na této frontě po delší dobu nebyly těžké boje.
Sturmtrupp – elitní jednotky na italské frontě (1916 – 1917)
Koncem 16. Roku Taliani se dobývali přes Soču. Dobili dva kopce. Vlevo od Gorice Faiti Rip a vpravo od Gorice Monte Santo na kterém byl klášter. Tady jsme byli nasazeni – 2 prapory 3. Pluku. V 17. Roku jsme se pokoušeli na všech úsecích od Gorice, Selo, Konstanovice až po moře, přístav na ústí Soči – Monfalgoni, překročit Soču. Vše bylo marné. Utrpěli všude jsme těžké ztráty.
U Konstanovic jsme byli nasazeny tři úderky. Jedna úderka – 9 chlapů. S důstojníkem nás bylo 28. Samostatný oddíl. Naše zbraně byly – granáty a revolver. Dobyli jsme asi 300 metrů talianských zákop. Zdá se to být nepravda proti tak velké přesile. Den před tím jsme prozkoumali terén mezi zákopama, a to v noci. Hlavně kde jsou drátěné překážky těsně u zákop. Druhý den jsme si přichystali nálože, každá úderka pro sebe. Přede dnem jsme je položili pod dráty 50 metrů od sebe a rázem zapálili. Byl to ohromný výbuch 45 granátů. Stráže v zákopech byli překvapeni, skrývali se. My však jsme museli rychle přeběhnout, dokud drátěné překážky nám lítaly nad hlavou. Zároveň v běhu jsme házeli granáty rychle před sebou až do jejich zákop. A tak jsme postupovali asi 300 metrů. Za námi v patách obsazovala naše pěchota tyto zákopy. Náš údernický oddíl splnil svůj úkol a odešel do zálohy. Když se rozednilo Taliani zaútočili, dobili zákopy zpět a my jsme utrpěli velké ztráty.

Bitvy na Soči a na Pijavě (1917 – 1918)
Až v 18 roku, kdy prorazila Rakouská armáda frontu v Alpách, překročili jsme u Monfalgoni Soču a postoupili jsme k Pijavě. Postupem času Rakouská armáda znovu zaútočila, překročili jsme aj Pijavu. Tady jsme byli silně ostřelováni z moře. Granát dopadl blízko mě, byl jsem zasypán. To bylo moje štěstí, v té blízkosti by nezůstala ani stopa po mě, střepy granátu by mě roztrhaly. Kamarádi mě vyhrabali. Jak jsem se dostal za frontu na první záchranou stanici nevím. Byl jsem v bezvědomí, raněný jsem nebyl. Ztratil jsem hlas a třásl se celým tělem. Po ošetření vrátilo se mě vědomí, tak jsem se dostal do Triestu do nemocnice. Tam jsem byl uvázaný na posteli. Ošetření mě velmi ulevilo. Když byla nemocnice přeplněna, museli pacinetů schopných dodat do zázemí. Tak jsem se dostal do Tülnu u Vídně do nemocnice. Z Tülnu jsem jel do Vídně na léčení, tam mě uvázali v elektrické stoličce a nasazovali mě elektriku na krk. Bylo to ohromné trápení, dlouhé. Lékaři už kývali hlavou, odvázali mě a nechali vydechnout. Jeden lékař povidá, zkusme to ještě jednou a přikázali mě, abych se usiloval vydat ze sebe hlas. Podařilo se mě slabý chraplavý hlas vydat ze sebe. Hned mě odvázali, od té chvíle se mě zlepšoval hlas. Vrátil jsem se do nemocnice. V tu dobu přišli oba bratři z ruského zajetí. Navštívili mě v nemocnici a eště museli jít na italskou frontu. Ne dlouho tam pobyli. Rakouská armáda zkrachovala a tak jsme se sešli mi třé bratři po 4 letech zdrávi doma.

Střecha nad hlavou (1918 – 1919)
Bratři byli zaměstnáni mimo domov. Nejstarší bratr u Bohumína na dráze, druhý bratr v Bratislavě a já doma v obci a u sedláků. Mimo toho jsem pomáhal rodičům na poli a doma jsem dělal cihly. Rodiče bývali v nájmu, kde bylo málo místa. Nechali si udělat kolnu na našem pozemku pro seno a slámu. Slaměnou střechu na sloupech, já jsem tu kolnu obložil dokola cihlami bez základů. V tu dobu Rakušané nadávali na Čechů. Ne málo jich tam bylo. I z Hluku dojížděli domů. Nemohli tam obstát. To bylo neštěstí pro všechny, kteří neměli bývání. Naši rodiče se museli šestkrát stěhovat po sedmé do této kolny. Vzali jsme zadek z voza a jeli do Hradišťa pro desky, udělali podlahu, dveře a okna a komín. A nastěhovali se. Žádnou dlažbu ani štukátor, byli jsme rádi, že máme střechu nad hlavou. Bratři nemohli ani z práce dojíždět domů. Neměli jsme dostatek místa. Museli spávat na hůře. Aj když přijela návštěva z Vídně nebo z Pernitz.

Vojákem československé armády (1919)
Ne dlouho jsme se radovali spolu s rodičami doma. V 19. roku na jaře jsme všeci třé bratři museli jít znovu na vojnu. Byli jsme obklopeni kolem dokola nepřátelami, kteří obsadili naše území. Poláci byli ve Slezské Ostravě, v Karviné a Těšíně, Němci v Hlučíně a Opavě, Maďaři na Slovensku i Rakušané na jižní Moravě. Museli jsme hájit našu vlast od Opavy až za Třinec po Jablunkov na slovensko-polských hranicách. V tu dobu tam byli Francouzi, kteří měli za úkol od Mezinárodní společnosti nedovolit naše území okupovat. Francouzský generál Pelle nás vedl přes hranice Hlučínské do města Hlučína, kde bylo německé vojsko, kteří nechtěli ustoupit jak bylo nařízené na Mezinárodním fóru. Nastaly šarvátky i mezi civilním obyvatelstvem. Nakonec vojsko přece se stáhlo z našeho území a postoupili jsme do Opavy. Po stáhnutí německého vojska z Opavy, postoupili jsme k Ostravě do Hrušova. Obyvatelé Slezské Ostravy přišli a požádali nás, aby jsme jim dali zbraně, že Poláci jich bijů. Řekli jsme: „To nechtějte po nás, jistě přijdem za některý den.“ Tak se stalo. Nejinak to dopadlo s Polákami. Vojsko se stáhlo, když my jsme přišli. Naši občané se pomstili. Při postupu nás předbíhali a vypořádali s polskými občany. Až blízko Karviné, do Orlové, tam řádili polští vojáci. Zapálili několik domů v Poštovní ulici. Když my jsme přišli, ustoupili na své území. V Karviné byli Francouzi, tak jsme mohli postupovat k Těšínu. Město je polské, ale předměstí a nádraží je naše. Tu jsme neměli žádné potyčky s vojáky, ale u Třinca byli polské stráže na našem území. Museli se stáhnout, tak jsme postoupili až do Jablunkova na hranicách slovensko polských. Přes Jablunkov jde dráha od Bohumína, Karviné a Těšína do Žiliny. Celé tyto hranice od Opavy, Bohumína, Karviné až do Jablunkova jsme střežili. Neobešlo se to bez střelby, ale dělostřelectvo a jiné těžké zbraně se nepoužívaly. Stalo se tak, jak se to na Mezinárodním fóru v Ženevě rozhodlo. I Maďaři a Rakušané se museli z jižní Moravy stáhnout.
Dnes jsme se všemi sousedami přátelé. Tak se dovršil nejenom v naší vlasti mír, i v Evropě. Těšili jsme se návratu do civilu. 16 roků jsme odsloužili mi třé bratři společně na vojně. Byli jsme chudobní jak kostelní myši. Nosili jsme v civilu vojenský oděv i boty. Navíc nás překvapilo naše nuzné bývání.

Povodeň
V 20 roku byla u nás záplava, v Žabincoch, jak dokazují ty domky postavené na Láně při silnici. I naše kolna ve které bývali naši rodiče byla na spadnutí, kdyby střecha nebyla na sloupech. Zdivo bylo popraskané a rozmočené a rodiče v tom museli bývat, až my jsme přišli z vojny. Bratři byli zaměstnáni mimo domov. Nejstarší na dráze u Bohumína, druhý v Bratislavě a já v obci a u sedláků. Mimo práci jsem pomáhal rodičům na poli a doma jsem dělal cihly znovu. V noci jsem chodíval do Hája nanosil dřevo na vazbu na rameně. A nové došky nadělal. Koupili jsme ostro pálené cihly do základů, až to bylo všecko přichystané, dal jsem se do stavby.
Zvláštním způsobem, bez stěhování, jsem postavil dochovou chalupu. Založil jsem základy z pálených cihel dokola těsně podle starého zdiva. Až jsme měli gleichu, starou podlahu jsme zdělali a dali novou. Teprve potom jsme bourali střechu, dali novou a novýma doškama přikryli. Až naposled jsme bourali staré zdivo, vše bez stěhování. Dlažbu jsme neměli, ani štukátor. V tu dobu bylo eště mnoho bytů bez štukátoru a natřená zem plevami a pod postelama zalíčené. Mnozí lidé ani nevěděli, že máme přestavenou chalupu. Byli jsme rádi, že máme svoji dochovou střechu nad hlavou. Tak bídně jsme prožívali první republiku.

Strasti první republiky
Nám nechtěla být obec nápomocna, jak druhým občanům poškozeným záplavou, protože otec byl socialista. Ani záložna nám nechtěla půjčit 8 000 Kč, třebaže jsme byli třé bratři zaměstnaní, nejstarší bratr na dráze. Navíc ještě rodiče nedostávali dlouho podporu, když jsme byli na vojně, jak druzí. Obec se vymlouvala na okres a okres na obec. Rodiče mnohokrát byli na okrese zbytečně, až vojenští páni se postarali rodičům o podporu. Tak byli perzequovaní socialisté. Taková byla většina občanů v tu dobu, agrárníci a lidovci nenáviděli socialistů a komunistů nechtěli v závodech přijat do práce.

Za prací do Rakouska
Když jsem zhotovil chalupu, jel jsem na Ostravsko-Karvinsko hledat práci. Zbytečně jsme se třé kamarádi nachodili. Rozhodli jsme se, že pojedem do Rakous. Pase jsme měli, ale vízo ne. Do Břeclavi jsme přijeli vlakem, odtamtud jsme šli pěšky přes hranice. Našem financovi jsme hned ukázali rozevřené pase. Uvěřil nám. Nevšiml si, že nemáme vízo, prohlédl nám batohy, jestli nevezeme šmelinu a pustil nás. Na první stanici jsme nasedli do vlaku, ujeli pár stanic, přišla pasová kontrola. Ti už přesně prohlédali pase. Když jsme neměli vízo, odebrali nám pase a vrátili nás do Břeclavi. V Břeclavi nám dali pokutu a pustili nás.Znovu jsme šli přes hranice a to v noci. Přešli jsme mnoho stanic až do Cahnova. Mysleli jsme, že tam už nebude kontrola ve vlaku. Do Cahnova přijíždí od Brna lokálka. V tu dobu jezdilo mnoho šmelinářů od nás do Vídně. Nás zadrželi hned na stanici. Když přijela lokálka, mnoho šmelinářů zadrželi. O nás neměli takový zájem, pustili nás. Tak jsme se dostali až do Pernitz. Pracovali jsme v továrně, kde jsme pracovali před válkou celá rodina. Mnoho tam bylo Hlučanů – Pospíšek Tomáš, Pospíšek Antoš, Pospíšek Josef, Cibulci, Mléčko, Kusák, Nemrava a další.

Pytlákem
Já jsem bydlel u sestry, provdaná Balejová. Byl jsem jak doma. V závodě jsme dělali často přesčas. Josef Pospíšek byl parťákem. Chystali jsme staré hadry na zpracování, které jsme museli olejem pokropit, po vrstvách na hromadě. I bavlnu, která byla ve velkém balení spresovaná jsme roztřásali, aby se stroje nezadrhly. To nebyla povinnost obsluhovačů strojů. Byli to většinou naši občané. Využili jsme tuto příležitost, dali jsme obsluze těchto mašin na kořalku a na tabák a oni si bavlnu roztřásali sami a my jsme šli pytlačit.
Měli jsme mnoho smyček nastražených v lesi. Nejedna srnka nebo jelen se chytil, oběsili se ve smyčce. Hajní na to přišli a četníci to vypátrali. U kamaráda udělali domovní prohlídku, našli flintu. Ten den v noci jsem odjel z Pernitz, tak jsem se vyhnul trestu. Bylo to v roku 23, kdy se u nás reguloval potok a do ulice se dělal nový most a stav. Příštím rokem Tonda Pospíšek odjel na můj pas do Pernitz a je tam dodnes.

Delegátem na demonstraci
V tu dobu jsme demonstrovali u obecní kanceláře, domáhali se o práci. Bylo nás okolo 500 nezaměstnaných v Hluku. 7 četníků nás chtělo rozehnat, nedali jsme se. Nastrkovali už bodáky na nás. Vávra Píšťkův rozepjal prsa a povidá: „Na, bodni si, ty krvežíznivče!“ Byl to Slovák, povidá: „Ale ludia, čo to robíte? Ved jsme ludia, prácu dostanete.“ Ale jsme se nemohli dočkat.
Šli jsme do Hradišťa demonstrovat na hejtmanství. Když jsme žádali o práci, hejtman se mezi tím ohlédl do okna. Jak uviděl demonstrantů v parku u nádraží povidá: „Hned běžte dolu. Dřív s vámi nebudu jednat, dokud se nerozejdou.“ Za malou chvíli přišli četníci a policie. Začali nás rozhánět, byli nás a několik členů uvěznili. Mezi nimi i dvě ženy. Znovu jsme šli na úřad. I já jsem byl delegátem. Dlouho nás nechali čekat na chodbě. Neskoro odpoledne bylo jednání. Práce nám byla přislíbena hned, ale my jsme neodcházeli. Ptali se proč. Odpověděli jsme: „Až propustíte uvězněných.“ Řekli: „Jenom běžte, oni budou spíš doma jak mi.“ Odpověděli jsme: „Spolu jsme přišli, spolu chcem jít domů.“ Až před večerem je propustili. Celý den jsme strávili hladoví na demonstraci. Tak jsme se museli domáhat o práci.

Dlaždičem
Regulace jsme se dočkali ve 24. roku na jaře. Do té doby se jezdilo do Uličky i do mlýna přes potok, než se postavil most a stav. Byla to moje oblíbená práce s kamenem, ale znovu jsme museli protestovat na obci. Firma Jaroš dosazovala svoje dlaždiče. Řekli jsme: „Na to jsme nedemonstrovali na okrese, aby cizinci pracovali místo nás.“ Firma nesměla dosazovat svoje dlaždiče, tak to ujednala obecní rada a inžinýr v obecním hostinci. Ptali se mě, jestli jsem to už dělal, řekl jsem, že ne, ale za 50 Kč metr patky a 15 Kč metr dlažby jsem dělal na Váhu po několik let. Divili se tomu a řekli: „nebude-li dlažba odpovídat, firma dosadí svoje dlaždiče.“
Vedoucí Konečný začal chytračit, dával občanům dlažební práci, kteří to nikdy nedělali, hlavně, že se neptali kolik za metr. Obecní rada Huspenina kontroloval dlažbu, nebyla dobrá. Konečný to sváděl na nás. Vysvětlili jsme to obecní radě, že vedoucí dává občany do dlažby, kteří to nikdy nedělali, a to proto, aby firma mohla svoje dlaždiče dosadit. Nepovedlo se to vedoucímu.
Druhý případ: Inžinýr kontroloval sílu kamene, měřil několik kamenů. Vávra Píšťkův se rozčílil, přiskočil a povidá: „Ty mordijo! Švagrovi měř kameně. Jaké nám dodává, takové tam dáváme.“ Vedoucí Konečný se nás zastal a chválil nás. Aby se všecek kameň zpracoval, byla by firma ve škodě, obecní rada dopustila dodávat slabší kameně, aby firmě neuškodili. Tak jsme se museli bránit, co nebylo naší vinnou. Vícekrát už nás nesekýrovali. Vše bylo dobré.

Na stavbě železnice
Když se dělala myjavská dráha, mnoho občanů, kteří nenašli byt, chodívali pěšky do Louky nebo do velké do práce. Já jsem měl bicykl, také jsem jezdil každý den domů. V tu dobu nebylo v Hluku tolik bicyklů, kolik je dnes aut.
Když jsme dělali opěrnou svahovou dlažbu u mosta přes Veličku v Louce, měli jsme velkou hromadu kamene. Dávali jsme do dlažby aj menší kameně. Vrchní inžinýr Bojko, byl to ruský emigrant, vyhazoval nám menší kameně z dlažby. Řekli jsme: „Velkého kamene nebude dost.“ Odpověděl nám: „O to se nestarejte.“ A šel do zářezu a rozkázal vozit větší kameň. Nestačili nám dovážet, neměli nalámaný. Když přišel inžinýr, ptal se nás: „Bude toho kamene dost na tento profil?“ Řekli jsme, jestli můžeme dát všecek kameň do dlažby, bude ho dost. Inžinýr povidá, tak ho tam dejte. Když jsme dodělali profil, přišel inžinýr a kázal nám dlažbu vyhodit. Vávra Píšťkův přiskočil a povidá: Ty mordijo, ty ruský emigrante! Táhni do Ruska a neotravuj nás!“ A chtěl ho žduchnout do vody. Já jsem přistoupil a zdržel jsem Vávru. Inžinýr myslel, že jdu Vávrovi na pomoc. Zůstal stát, jak dřevěný sloup, za chvíli beze slova odešel.
Řekli jsme to vedoucímu, že inžinýr nám kázal dlažbu rozhodit, před tím se nás ptal, jestli toho kamene bude dost na ten profil. Řekli jsme ano, jestli ho tam možem všecek dat. Inžinýr řekl, tak ho tam dejte a teď to máme rozhazovat. Kdo nám to zaplatí? Vedoucí povidá: „Nechte to, až přijde komis.“ Komise nám to uznala a v pořádku nám zaplatili. Vícekrát nás už nekontroloval. Vyhýbal se nám, ani jsme nevěděli, že je eště na stavbě.

Regulace Váhu
Takových případů jsme měli několik, když jsme dělali na regulaci Váhu, na mnoha místech. Vávra Píštěk dokonce zahnal jednoho inžinýra, který nás kontroloval. Také to byl ruský emigrant. Přišel komisař z Bratislavy a domlouval nám: „Čo jste to urobili, vy Moravčíci, inžinierovi?“ Ukázali jsme komisařovi kameň, který nám kázal vyhodit z dlažby. Větších kamenů jsme neměli. Řekli jsme komisařovi, že půjdeme jinde pracovat. Odpověděl nám: „Skrz to nemusíte odcházet.“ Nedbali jsme a odešli za Ružomberk do Ivanchové. Firma nás hned přijala, ale dělníci nám nedovolili pracovat. Bránili se, tak jak my v Hluku. Nechtěli cizincům dovolit pracovat. Starosta v obci to rozhodl. Věděl, že nemají dost dlaždičů, dovolil nám pracovat. Za krátkou dobu jsme se skamarádili s občany. Nebyli tomu rádi, když jsme odcházeli.

Kolem Slovenska na kole
Jak vždycky, jezdíval jsem na jaře na bicykli hledat práci daleko od domova za Žilinu, Vrútky, Turčianski Martin a do Banské Bystrice, kde se dělala dráha a tunel. Nepřijímali do práce v tu dobu. Od tamtud jsem jel do Nitry, kde se dělala regulace. Tam jsem dostal práci. Ptal jsme se, jestli mohu přivolat kamarády. Řekli mě, nech přijedou. Hned jsem zdělil kamarádům V. Píšťkovi a Cyrilovi Bartošovém, aby přijeli. Když jsem kamarády uviděl, šel jsem jim naproti. Nebylo mě do smíchu, poznali to po mě. Řekl jsem: „Zle je.“ Uviděli velké hromady kamene na svahu a zasmáli se. Uvidíte, co bude zítra, až začnete pracovat. Když přišli na druhý den práce, mistr nám ukazoval co a jak máme dělat. Když mistr odešel, řekl jsem: „Kdybych to věděl hned, nebyl bych vás sem volal. Doděláme tento profil, abysme to dostali zaplacené a odejdem.“ Tak přesnou práci jsme nikdy a nikde nedělali. Když jsme profil dodělali, řekli jsme mistrovi, aby nám ten profil vyplatil, že nemáme peníze. Po výplatě jsme poděkovali a řekli, že odcházíme. Za takových podmínek nelze dělat.
Aby nám nějaká koruna zůstala, šli jsme z Nitry pěšky domů. Při tom jsme hledali práci. Nepodařilo se nám. Všechny tři batohy jsme dali na bicykl, aj já jsem šel pěšky domů. V tu dobu nebylo tolik bicyklů v Hluku, jak dnes je aut. Daleko se chodívalo práci hledat od domova.

Lamačem kamene
Málokde se dělalo na stavbách i v zimě. Po 8 let jsem chodíval v zimě dobývat kameň na Kobylicu, i pod zemů bez pažení na své riziko. Jeden občan starý přišel o život. Nejeden starý občan přes 70 let, kteří dobývali kameň na Kobylici pro stavby a drobnější pro silnici. Byli jsme rádi, že máme práci, ani pojištění jsme neměli. V tu dobu se nedostával starobní důchod.
Obec stanovila ceny za lámání kameňa na štěrkování silnic a drobnější se roztloukal na zasypání vyježďěných kolejí. Byl jsem určený dělníkami na obci dojednat cenu za lámání a utlučení. Žádal jsem 12 Kč za lámání a 10 Kč za utlučení za jeden metr. Formani, kteří byli přítomni, se domáhali za odvoz z Kobylice. Chtěli, abysme slevili 2 Kč, nemohli jsme se dohodnout. Já jsem nechtěl slevit. Obec stanovila 35 Kč za metr, to znamená, že pro formany za odvoz zbývalo 13 Kč za metr. Nechtěli přistoupit, strašili mě, že budou vozit odjinud kameň. Řekl jsem: „Aj my si zavoláme formany od sousedů.“ Dlouho jsme se dohadovali. Starosta obce Soviš na to povidá: „I okres na to připlácí na jeden metr 15 Kč.“ Tím se hádka skončila.
V tu dobu se vozil kameň z Kobylice na Boršickou silinici. Drobnější kameň se každý rok rozvážal po všech okresních silnicích. Na podzim stálá partia starších lidí uhrnovali blato z vyježděných kolejí a rozprostřel se kameň. Takové byly práce. Později se dodělávala od pomníku u Babích hor silnice do Boršic. V tu dobu byl odbyt na drobnější kameň. Šli jsme v zimě znovu na Kobylicu dobývat kameň. Aj cikánům se zalíbilo tlučení kameňa na silnici. Dělali jsme bez pojištění, to dnes není přípustné. Organizovaných dělníků nechtěli v závodech přijímat, ani Baťa ne.

Kamenické práce
V tu dobu se stavělo několik drah. Z Veselí přes Myjavu, druhá v Brumově na Vláře, třetí na … (nečitelné – pozn. V. Šácha), čtvrtá z Brna přes Tišnov do Čech. Na všech drahách jsem pracoval. Aj kamarády, kteří bili zapracováni do kamené práce jsem přivolal. Po ukončení boršické silnice, jsem odjel do Brna. Dělal jsem v Obřanoch u tunela a na novém nádraží na brněnském vojenském cvičišti u Maloměřic. Po ukončení příští rok mě zavolal Cyril Bartošův do Špindlerova mlýna do Krkonoš. Tam jsme regulovali vodopádový potok. Dělali jsme stupně, aby proud vody se srazil a nenadělal v dolinách škodu. Brzy tam napadl sníh. Odešli jsme do Hlubočka u Písku – Protivína. V Hlubočku, kde byla pohroma v lesi, tam jsme zpracovali polámané a vyvrácené stromy. Tam jsme obstáli až do Vánoc.

Na záskok ve vězení
Na bytových stavbách se mě málokdy podařilo být zaměstnaný. Dělal jsem v Bratislavě na Racisdorfské ulici. Na podzim se stavba ukončila, hledal jsem práci za Dunajem v Petržalce. Zašel jsem až k hranici rakouské. Tam mě zastavil financ, podezříval mě, že chcu jít přes hranice. Odebral mě průkaz a zavedl na úřad. Byl jsem uvězněný jako tulák. Když jsem se prokázal, že jsem pracoval na Racisdorfské ulici, kde skončila stavba a že tu mám bratra u natěračské firmy, tak mě propustili. To se mě podařilo hned ponejprv, kdy jsem byl v Bratislavě.
Bylo to v tu dobu, kdy začala cukrová kampaň. Lojza Burianův byl zaměstnaný v cukrovaře. Byl stíhaný, měl jít sedět do Ostravy. Bydleli jsme spolu. Nabízel mě, abych šel sedět zaňho do Ostravy, že mě dobře zaplatí. Přislíbil jsem, že půjdu, ale chtěl jsem vědět rodinný stav, když mě budou prošetřovat. Lojza povidá: „To nepotřebuješ, já už jsem byl prošetřen kolikrát. Když tam přijdeš, ohlásíš se kdo jsi.“ Při prošetření se mě ptali, jak se jmenovala matka za svobodna. Nevěděl jsem. Řekli mě: „ Takových pánů je povíc. Tak když chtěls, budeš sedět.“ 10 dní jsem si odseděl, než Lojza nastoupil. Možná by se to podařilo, kdybych všechno věděl. Lojza pozbyl dobré zaměstnání v cukrovaře.

Mobilizace
V roce 1938, za úplných 20 let první republiky, jsme se dali stavit domek, ve kterém bydlíme. Když byl domek z polovice rozestavěný, přišel policajt Peprníček a já nejmladší musel hned na vojnu na Kralický Sněžník do našeho opevnění. V tu dobu nás zaprodal Hácha. Navíc selhali naši spojenci Anglie a Francie. Museli jsme kapitulovat.

Odkaz
Po návratu z vojny domů, snažil jsem se dodělat rozestavěný domek – jednu místnost, kuchyň, chodbu a vráta. Nebylo pro nás všech místo, spávali jsme i na chodbě. Rodiče nemuseli platit daň, bylo to uznané jako staveniště. Když jsme nouzové bydlení dokončili, sestra z Pernitz prodala pozemek, na kterém byla dochová chalupa, který byl sestře odstoupen, když jsme odjeli do Ameriky.
Když nebylo dostatek místa pro nás všech v novém domku, bratr Franta se oženil. V tu dobu nám zemřel otec. Brzy na to, i já jsem se oženil, bylo mě už 41 let. Aby matka nebyla sama, jezdíval jsem do Vídně za prací. Bratr Franta jezdil do Bratislavy. Nejstarší bratr Jan byl zaměstaný ve Friewaldově na dráze. Poslední z nás se oženil. Starali jsme se o rodiče, proto jsme se tak neskoro ženili.
Nám třem bratrům se nepodařilo postavit takový domek, jaké se dnes bourají. Později jsme vráta zastavili a udělali jizbu. Dodnes jsme nedodělali stavbu.