Šimon Míšek (1914 - 1995)

Pan Šimon Míšek se narodil v Hluku v domě č. 597, v ulici Boršická, rodičům Janovi (1877–1954 ) a Františce Míškovým (1881–1927) jako jejich čtvrtý syn. Po skončení základní školy se šel učit klempířem do Uherského Hradiště k panu Skládalovi. Po vyučení stavebním a galanterním klempířem dostal jako tovaryš svoji první práci na kostele v Derfli. Protože byl pan Skládal s jeho prací spokojený, doporučil mu pro začátek pracovat v jeho firmě. Po pár letech se osamostatnil a začal za pomoci pana Skládala podnikat. Ten mu pomohl nakoupit klempířské stroje u firmy K. Urbanovský – strojírna v Rosicích u Brna. Zanedlouho se pan Šimon oženil. Za manželku si vzal slečnu Ludmilu Mitáčkovou (1919–1988). Tehdy bydleli a provozovali klempířství na ulici Hlavní č. 875 (nyní zde bydlí rodina Pavelkova). Tady se jim narodil syn Miroslav (1943). V této době vyráběl pan Šimon klempířské a galanterní výrobky jako kýble, struhadla na řepu, valchy na praní, pařáky na brambory, nástavce na komíny (kohouty), šlapací auta pro děti. Toto zboží dodával do větších obchodů a také na Slovensko, do Staré Turé, do obchodu, v němž byl společníkem. Pro Hluk a okolí  dále vyráběl a montoval klempířské prvky na rodinné domy (rýny, roury, kolena, oplechování štítů a komínů, podokenní plechy a další zboží). Protože měl na rodinném domě č. 875 k výrobě stísněné prostory, odkoupil v roce 1945 od pana Jozefa Lagy, slovenského kováře, jeho dílnu v Boršické ulici č. 143 (u mostu, dnes je tam lékárna). Protože se mu prostory zvětšily, dokoupil u firmy Urbanovský další klempířské stroje, aby mohl zvětšit výrobu. V té době, po válce, se začaly opravovat starší domy a také stavět nové, takže musel reagovat na novou situaci. Pro rozšiřující se sortiment a zvýšení výroby přijal pan Šimon nové pracovníky. Prvním byl Václav Mitáček, jeho švagr, další pak František Kadlček z Dolního Němčí. V letním období pracovali na stavbách rodinných domků a v zimě chystali klempířské výrobky na montáž. V roce 1951 se rodičům Míškovým narodil druhý syn Josef (1951–1994). Jožka, přezdívaný Skokan, byl dobrosrdečné a kamarádské povahy. Podporoval různé spolky a dával  také peníze na fotbal mládeže v Hluku. Nebyly to veliké peníze, ale fotbalistům pomohly, hlavně v koupi oblečení. Je škoda, že odešel z tohoto světa v tak mladém věku. V roce 1953 byl Šimon Míšek nucen ukončit podnikání. Z dílny  se pak stalo výrobní družstvo Kovoděl Moravský Písek – toto uskupení vzniklo sloučením dílen několika živnostníků v jeden závod. Ředitelství bylo v Moravském Písku a za tímto účelem zde byl také postaven nový závod s různými provozy, mimo jiné i zinkovna. Do ní se pak dodávaly výrobky z Hluku (hlavně kýble na vodu z černého plechu, které se vozily na povrchovou úpravu do Moravského Písku). Vedoucím provozu v Hluku byl právě Šimon Míšek. V 60. letech končila v „Uličce“ (ulice Boršická) pracovní činnost a provozovna se začala opravovat a rozšiřovat. Z dílny tak vnikla krásná hala. Provozovnu od Kovodělu  posléze odkoupilo výrobní družstvo invalidů Obzor Malenovice. Toto družstvo změnilo halu na kovolisovnu. Tady se lisovaly různé dílce pro vačkové spínače KSP-15. Kromě zdravých pracovníků zde pracovali též zaměstnanci zdravotně postižení (ZPS). Současně byl také odkoupen pozemek ve Šraňkoch, na bývalém fotbalovém hřišti, kde byla v 60. letech Státní traktorová stanice (STS). Tady byla zahájena výstavba dalších budov a nových provozů. Byla postavena kovolisovna plastů, sklady, kotelna, nástrojárna a montážní dílna. Z dílny v Boršické ulici  se stal sklad a lisovna. V této době zde pracovala celá Míškova rodina. Přišly však nesrovnalosti s novým vedením provozu a synové Miroslav a Josef odešli z VDI Obzor. Otec i matka zde zůstali až do roku 1971, kdy z VDI Obzor odešel pan Šimon, jeho manželka zde pracovala až do odchodu do důchodu. Když pan Skládal mladší, syn pana mistra, u kterého se pan Šimon učil, zjistil, že už není zaměstnancem VDI Obzor, nabídl mu práci pro podnik Jakos Babice. Tento podnik prováděl generální opravy vysokozdvižných vozíků. Pan Šimon začal vyrábět sedačky z trubek a pojistky z hliníkového plechu. Čalounění si pak už dodával podnik sám. V 70. letech se stavěla sportovní hala v akci „Z“ a tady se pan Šimon podílel na její stavbě klempířskými pracemi. Udělal zde veškeré oplechování atik, rýny a svody. V 80. letech byla v Brně zajímavá výstava, kde Generální ředitelství obchodu s průmyslovým zbožím v Praze vystavovalo nedostatkové zboží a výrobky, které se nedají sehnat. Byly mezi nimi i struhadla na řepu.  Na výstavu navázal článek v deníku Práce nazvaný „Výrobci se nenašli“, který se této výstavy týkal. Pan Šimon si po přečtení tohoto článku vzpomněl, že má doma matrici, na které před 50 lety vyráběl struhadla na řepu. A tak zavolal přímo na Generální ředitelství obchodu s průmyslovým zbožím v Praze. Zde mu velmi pomohl pan Kozák, v Hluku zase měl velkou zásluhu pan Stanislav Kašpara, ředitel OKP. Nebyla to snadná cesta od nápadu k realizaci, ale úspěch se dostavil, i když pan Šimon čekal velmi dlouho na zápis do rejstříku podniků. Výroba tak mohla začít spolu s kooperací Dřevopodniku Holešov. V Hluku se lisovaly plechy (struhadla), Dřevopodnik pak dělal dřevěné rámky. Dřevopodnik si začal pak vyrábět plechy sám z pozinkovaného plechu, ale výroba struhadel nepřinesla pro podnik jeho očekávaný efekt. Dřevodpodnik zrušil výrobu, a tak se zase znovu odebírala struhadla od pana Šimona. Vyrábělo se i na JZD, ale jenom chvilku, výroba se pak přestěhovala do průjezdu domu č. 143. Tady se na výrobě struhadel podílel Jožka a paní Míšková, která lisovala plechy. Poptávka byla veliká, a tak struhadla z Hluku putovala do krajských skladů obchodu s průmyslovým zbožím v celé republice. Lidé si psali o dodání struhadel a ty se pak rozesílaly poštou. Odměnou pak byly děkovné dopisy. Jelikož zájem byl veliký, tak se po smrti bratra Šimona, Vavřína (1922–1981), část výroby, stříhání plechů na struhadla, přestěhovala do rodinného domu č. 597. Tady se v době plynofikace vyráběly z hliníkového plechu také vložky do komínů pro družstvo Drukom Uherské Hradiště. V 90. letech veškerá výroba pomalu končila. Jožka pracoval v této době v podniku Barvy–laky Staré Město. Definitivně podnikání rodiny Míškovy v domě č. 597 skončilo smrtí Jožky Míška v roce 1994 a jeho otce Šimona v roce 1995.
Takto na svého zemřelého otce, který by se 16. 10. 2014 dožil 100 let, vzpomíná syn Miroslav: Do rodiny  koláře Jana Míška z Boršické ulice č. 597 a jeho manželky Františky se narodilo 5 chlapců – Antonín (1904–1972), Josef ( 1911–1975), Jan (1913– 1987) Šimon (1914–1995) a Vavřinec (1922–1981). Druhou manželkou pana Jana byla Anna Hájková, která se nastěhovala k Míškům po smrti jeho první manželky v roce 1927. Všichni synové pana Jana, kromě Šimona, se věnovali práci se dřevem. Pan Jan, otec, vyráběl a opravoval vozy (kola), pro panský dvůr a další zájemce. V době krize ve 30. letech začal soustružit talířky. Na této výrobě se podíleli také Tonda, Jan a už také Vavřín a spolu s nimi Jan Mitáček (Machala). Vysoustružené talířky se nosily k malérečkám, které je malovaly ve slováckém stylu. Byly to paní Hrabovská, Křápková, Sadílková a další. Aby bratři Míškovi uživili rodiny, věnovali se v určitých dobách také práci na poli. Jan a Tonda měli koně, krávy, prasata a další zvířectvo. Vavřín a Šimon měli vinohrad ve Staré hoře, vlastnili mlátičku na obilí, pan Šimon měl mlátičku na rež. V časech JZD jezdil Jan s koňmi a byl také poslední Hlučan, který vozil zemřelé rodáky na hlucký hřbitov krásným kočárem, taženým pěknými černými koňmi. Josef se učil stolařem u pana Žaludy v Uherském Hradišti. Po vyučení však nastoupil do Pragovky, kde pracoval na opravách aut a později jako brusič klikových hřídelů. Na začátku 50. let se Vavřín, Tonda a Jan domluvili se Šimonem, že když se veze zboží do Staré Turé na Slovensko, tak nazpět by se mohlo dovézt dřevo z tamní pily. Vše domluvil Šimon přes pana Poláka, majitele obchodu ve Staré Turé. Tak se také stalo. Dřevo z pily odvezli páni Hurábové z Boršic u Blatnice do Hluku. Toto se uskladnilo na mlatevni v humně, kde se dosušilo, a pak se z něho vyrábělo na objednávku zboží, zejména talířky, misky, stoly, židle a jiné. Dělaly se také kosiska a hrabě. V letech 1956–58 spolupracovali bratři Míškovi s Jednotným rolnickým družstvem ve Bzincích pod Javorinou. Tady provozovali přidruženou výrobu hraček ze dřeva, hlavně kočárky a vozíčky. Na této výrobě se podíleli hlavně Vavřín a Tonda. Po zhotovení se odvážely jednotlivé dřevěné dílce, kolečka, bočnice, držadla a další díly, na povrchovou úpravu (malování, lakování) do JRD ve Bzincích. Po smrti Jana staršího pokračoval v jeho duchu hlavně jeho syn Vávra. (O Vávrovi píši v knize „Hlucké vzpomínání 2“.) Soustružil (traxloval) talířky, misky,  vázy, svícny, vyřezával různé poličky, židle, lavice, stoly, kolébky a další dřevěné výrobky dle přání zákazníků. Když museli všichni z rodiny do JZD, tak ze chlévů vybudovali dílnu, kde se opravovaly poškozené díly vleček a další dřevěné předměty. Po určité době si JZD postavilo svoji stolárnu a to zase bratři Míškovi pracovali tady. Tonda navíc v létě jezdil na kombajnu. Koncem 60. let navštívil Míškovi stolaře a pana Machalu (muzikanta), jejich starého přítele, předseda JZD v Blatničce pan Blatný. JZD Blatnička si zařizovala vinárnu U Zlatého jelena v Praze v Celetné ulici a potřebovali ji vybavit selským nábytkem. Stolaři dělali ze dřeva a pan Šimon zase dělal pro vinárnu nálevní pulty a nálevní konve na víno v rozměrech 3 l, 5 l, 10 l.  JZD Blatnička měla také v Praze v Michalské ulici sklepy a prodejnu moravských vín. Pro tuto prodejnu dělal pan Šimon nálevní konve z měděného plechu, uvnitř s pocínovanou plochou. V 70. letech přišla zase móda talířků. Vavřín zareagoval a obnovil tuto výrobu, bohužel už bez bratra Tondy, který v roce 1972 zemřel. Vavřín byl mistr, získal osvědčení o odborné způsobilosti pracovníka lidové umělecké výroby. Toto osvědčení bylo trvalého rázu a bylo vydáno 17. 10. 1979. V roce 1981 pan Vavřinec Míšek, hlucký mistr stolař, náhle zemřel a dům č. 579 na krátkou chvíli osiřel. Toto bylo povídání o jedné hlucké rodině, kde práce se dřevem byla pro každého člena rodiny samozřejmostí. Ve své době to byla v Hluku vážená rodina, proslulá svou pracovitostí a podnikatelským nadáním.

Dle podkladů Miroslava Míška sepsal Antonín Zlínský