Sdružený klub pracujících

Když se po velkém úsilí Hlučanů, díky členům spolku Dolňácko a za psychologické podpory spisovatele Františka Kožíka, podařilo dát v 1.polovině 60 let dohromady skoro už odepsanou tvrz, bylo nasnadě, že se „zámek“ stane centrem kultury. Již v dřívějších dobách však existoval Závodní klub Autopal, kde se soustřeďovala kulturní činnost v Hluku. Ať to byla divadla, estrády, případně všechny druhy tanečních zábav, to vše se odbývalov tehdejším stánku kultury na „Liďáku“. Posledním soukromým majitelem této budovy byla rodina Františka Mitáčka.Předsedou klubu byl nejdříve František Šimčík (Šeďa), později už svérázný a zarputilý ochránce klubové kultury Jaroslav Šopík (1926-1987). Na tu dobu to bylo slušné kulturní zařízení se sálem a klubovnami. A hlavně tady bylo hodně lidí, kteří se chtěli bavit a žít kulturním životem. Když se sídlo kultury přestěhovalo do kanceláře na Tvrzi, předsedou klubu byl Jaroslav Šopík a tajemníkem Jaroslav Hrabovský. V roce 1968 se uskutečnil známý reciproční zájezd do Norska, kde jela hlavně mladá dechovka dirigenta Krsičky. Zájezd skončil velkým úspěchem muziky a velkými zážitky všech účastníků. Dostat se tehdy do západního světa byla ojedinělá záležitost, která se funkcionářům klubu podařila.  Z této generace vyšlo hodně kvalitních muzikantů, z nichž se nejvíce prosadili František Říha a Stanislav Vavřinek. Přišel však rok 1968 a příchod sovětských vojsk a to na nějakou dobu změnilo kulturní činnost v Hluku. V době po okupaci se na Tvrzi prakticky nic nedělo, pouze kancelář chodil sem tam„oprašovat“ Jara Šopík. V době normalizace se však přistoupilo k zásadnímu řešení kulturního dění v Hluku. Šefové závodů Autopal, Sport, Svedrup, Obzor, komunál a JZD dostali příkaz z tehdejšího městského výboru KSČ vytvořit Sdružený závodní klub, na kterém se budou podílet všechny podniky a to poměrně k počtu zaměstnanců. Autopal i Sport byli velmi silné závody, rovněž i JZD patřilo mezi přední na okrese. Když se z komunálu stal Okresní komunální podnik, tvořilo toto uskupení silný celek. Garantem zodpovědným za celý projekt byl závod Autopal a jeho závodní výbor. Při skládání výboru klubu měl Autopal 6 členů. Sport 3 a ostatní po dvou členech včetně MěNV. Předsedou klububyl většinou pracovník Autopalu, ale u funkce tajemníka to už nebylo tak jednoznačné, tak jak ukáže pozdější doba. Prvním uvolněným tajemníkem klubu se stal Zdeněk Křivák, tehdy dílovedoucí v závodě Autopal a předsedou Jaroslav Šopík, mistr na lisovně, rovněž z Autopalu. Novinkou bylo také utvoření klubu mladých, který řídil Karel Kužela. Začaly fungovat kroužky, dechovka a chlouba Hluku, cimbálovka. V klubu se také vyučovala hra na klavír, kterou vedla učitelka Kratochvílová z Velehradu. Tehdy vládla velká euforiez činnosti. Každý kroužek a každá muzika chtěly dokázat, že jsou schopni konkurovat lepším souborům nejen na okrese, ale i v kraji. Jak bylo tehdy známo, Jihomoravský kraj patřil v těchto časech, stejně jako nyní, v oblasti lidové tvořivosti vždy k tomu nejlepšímu v celé republice. Byla to nejen činnost souborů, ale také kulturní akce, které se v prostorách tvrze uskutečňovaly. Pořad „Neděle v klubu“ o činnosti klubů kulturních zařízení, kde se každé zařízení prezentovalo svými soubory, festival vypravěčů, kde také poprve vystupovaly tetičky z Hluku, Ratajská Marie, Pospíšková Marie a Šuránková Jiřina. Všechny tři se nakonec staly členkami souboru „Šarovec“, se kterým vystupovaly po celé republice. A samozřejmě nezůstalo jen u vystupování na veřejnosti, došlo i na vystoupení v rozhlase a televizi. Několikrát na Tvrzi vystupovala i dechová hudba „Moravanka“, která tehdy neměla v republice konkurenci. A to nebylo tak, že by si klub Moravanku objednal. To bylo vždy při nějaké politické nebo kulturní příležitosti. Nezapomenutelný byl i zážitek z večera, kdy spisovatel František Kožík udílel titul a souhlasil s tím, aby se hlucká dechovka jmenovala „Šarovec“. Největší zásluhu na uskutečnění tohoto večera měl tehdejší kapelník Jaroslav Hrabovský. Jara byl všeobecně kulturně nadaný člověk. Kromě toho, že v mládí hrával divadlo, potom v polovině 60. let byl cimbalistou hlucké cimbálovky. Jeho vrcholem bylo kapelnictví v Šarovcovi ataké dirigování „monstrkoncertu“ na Kmochově Kolíně. Nelze zapomenout ani na náš festival dechových hudeb „Slovácký festival“. Festival založil kapelník a pracovník Okresního kulturního střediska v Uherském Hradišti pan Škubal z Újezdce u Luhačovic. Konával se v Uherském Brodě. Později pan Škubal z OKS odešel a festival se koncem 60 let přestěhoval do Kunovic. Tady však o festival nebyl zájem a tak František Říha,hlucký muzikant, tehdy pracovník Okresního kulturního střediska, přestěhoval spolu se Zdeňkem Křivákem, tehdy ještě neuvolněným tajemníkem klubu festival do Hluku. A je zajímavé, že v Hluku se o něj starali tak dobře, že začal vzkvétat a zařadil se do stálic festivalů až do dnešního dne. Vzor, kterým se v Hluku řídili, byl festival dechových hudeb v Ratíškovicích. Tady měl festival tradici již delší dobu a měl plnou podporu okresu Hodonín. A není nic nového i v dnešní době, že nejlepší dechovky pocházely a pocházejí z Hodonínska. Mistříňanka, Bojané, Šohajka Skoroňáci a Žadovjáci byly dechovky, které vyhrály „Zlatou křídlovku“, soutěž o nejlepší dechovou hudbuv bývalé ČSSR. Nebylo to vždy jednoduché, ale pokud se chtělo udělat z něho mezinárodní festival, museli se udělat i nějaké ústupky. Když hrávala na festivalu dechovka z Holandska, tak to bylo na jedničku, protože Holanďané dokonale okopírovali styl Moravanky a byli vždy příjemným zpestřením festivalu. Jednou se dostala nabídka na účast na festivalu od dvou Rakouských dechovek.To bylo na konci 80.let. Důvod proč se s tím souhlasilo, byl jasný. Naše dva soubory mohli za výhodných podmínek vyjet do Rakouska v době, kdy i takové soubory jako byla „Stříbrňanka“ tuto šanci neměli. Dva měsíce dopředu jeli vyslanci z klubu Zlínský Antonína Karel Kužela spolu s Františkem Říhou a Blahoslavem Smišovským na inspekci do Rakouska. Tomu však předcházelo komplikované vyřizování. Přesto se na cestu do Gablitz, sídla jedné dechovky a do Enzensdorfu, sídla druhé dechovky, čtveřice vydala. Pro objasnění, Gablitz je předměstí Vídně na západě, naopak Enzensdorf na východě. První cesta vedla do Gablitz, sídla první dechovky. Tady navštívili zkoušku, kde měla místní dechovka ukázat, co se vlastně naučila. Měli zahrát pochod Jana Reňáka „Na shledanou Slovácko“, který je součástí monstrkoncertu. Již při prvních taktech přerušil pan Smišovskýjejich hru a musel si pozvat kapelníka a některé hráče na poradu, aby jim vysvětlil, jak se vlastně tento pochod hraje. I laik poznal, že s pochodem „Nashledanou Slovácko“ to nemá nic společného. Pak si převzal taktovku pan Smišovský a díky jeho velkému úsilí, po nějakém čase, už skladba nějakou podobu měla. To samé se odehrávalo i ve druhém městě v Enzensdorfu.  Slíbili, že ještě do festivalu „potrénují“ a určitě dojedou připraveni. Na samotném festivalu udivili svým vlastním nástupem, kdy vepředu šli krojovaní s čutorama s gořalkou a všem nalévali. Pro lidi to bylo zajímavé a za odměnu si poslechli Radetzkého pochod a další skladby oblíbené u našich jižních sousedů.  Pro naše soubory z toho pak byly dva krásné výlety v prodloužených víkendech do Rakouska. Tehdy to byla vzácnost.
Aby se trochu změnila podoba festivalu, protože se vždy konal na hřišti TJ Spartak Hluk, tak se jednou šéfové festivalu dohodli na místě konání na Babí hoře, v rekreačním středisku Autopal. Myšlenka to byla skvělá, kdyby do toho nezasáhlo počasí. Přestože celou neděli bylo krásně, odpoledne přišla bouřka a tím celou tuto akci znehodnotila.
K úspěchům, na které nelze zapomenout patří i účast hlucké dechovky na soutěži o „Zlatou křídlovku“. Tehdy se spojily veškeré kvalitní hlucké hudební síly, které chtěly dokázat, že v Hluku jsou dobří muzikanti. Jen namátkou vzpomínám, kdo vlastně hrál v této hudbě. Ty, na které jsem zapomněl, ať mně prominou. Na křídlovky StaňaVavřínek, Jan Šimčík a Dufka František, na klarinety Franta Říha aJura Mitáček, na baskřídlovky Tonda Mitáček a Mira Šuránek, doprovod Jura Dohnal, na tubu Zdin Křivák a zpívali Jara Hrabovský a Marie Mitáčková Dvorská. První kolo se uskutečnilo v Boršicích u Buchlovic a naše dechovka toto kolo vyhrála a postoupila do finále ve Velkých Bílovicích, kde skončila tato muzika na 2. místě, a to asi díky tomu, že při těchto akcích hraje hodně také kus diplomacie a v tomto jsme byli úplní nováčci. Toto bylo na začátku 70. let a muzika ještě nenesla jméno „Šarovec“. Šarovec pak tuto soutěž vyhrál za více jak 30 let, ale u toho už byli jiní lidé a jiní muzikanti. K úspěchům Šarovce patří také účast na plese francouzko-české společnosti v Paříži, kde byla činná folklórní skupina „Naděje“. Šéf společnosti Michel Gregor, Slovák žijící ve Francii byl velmi aktivní podnikavý člověk, který Hluku také trochu fandil. Byl to prakticky první výjezd našeho souboru na „západ“, a proto se členové dechovky velmi těšili. Jelo celkem 18 lidí a jejich sen byl, zahrát si pod Eiffelovkou.Ten se jim splnil. Další výjezdy dechovky na západ pak byly do Hamburgu (Boselu) a nakonec do Holandska, kde byla družba s dechovkou „Amati“. Tento název nesla holandská dechovka podle českého výrobce hudebních nástrojů v Kraslicích u Karlových Varů. A protože šéf kapely panWimBronckhorst byl hlavním dovozcem nástrojů z bývalé ČSSR, tak nebylo divu. Ve výpisu schází výjezdy dechovky například do Lipska do NDR, do krásného města, kde měl Autopal Hluk družbu se závodem, který vyráběl rovněž chladiče. Nezapomenutelný zájezd byl také do Halle, průmyslového města v bývalé NDR. To vše se tehdy dokázalo zařídit u dechovky.

Trvalo o něco déle, než do západního světa vyjela i cimbálovka. Kdo byl členem cimbálové muziky v průběhu 20 let?  Primáš, Jožka Polách a dále Jan Hrubý, Jura Galda, Plaček Tonda, Jelének František, Franta Říha, Jura Mitáček, ještě na začátku Jarda Horňák a potom Jožka Pilát, Staňa Vlk, Jiří Schottl, a cimbalisté PavelDudešek, Jiří Hubáček, Jiří Bukvic a JiříRiedichr. K cimbálovce patřila zpěvačka Marie Mitáčková-Dvorská, která zpívala buď sama nebo se Staňou Vlkem nebo Jožkou Pilátem. Jožka byl i velmi dobrý sólista. Za své éry prošel Hradišťanem, cimbálovkou Viléma Zahradníka, Dolinou a také Olšavou. Proslul hlavně písní „ Když sem šél z Hradišťa“. Jožka ji oprášil a vzkřísil a ta se pak stala hitem nejen Dolňácka ale i ostatních cimbálovek. Cimbálovka byl takový klenot SKP. Byli tady dobří muzikanti a také  tobyli dobří kamarádi. Spolu s výborem SKP připravila cimbálovka ročně několik besed u cimbálu za účasti známých osobností kulturního života v republice. Besed u cimbálu se zúčastnili také patriot Hluku, spisovatel František Kožík, herci Frey, Galatíková, Strýček Jedlička, Karel Effa,  humorista Jiří Štuchala zpěváci Jožka Černý se sestrou Květou,JožkaSeverýn i se svou dcerou, Luboš a Dušan Holý a také Vlasta Grycová a zpěvačka z Uherského Hradiště Věra Domincová.. Zvláštní kapitolou byl herec Lubor Tokoš, který si koupil v Hluku chaloupku a tady tvořil. Kromě svého herectví v divadle pracujících ve Zlíně, vystupoval s cimbálovkou Dolňácko a také maloval obrazy. Lubor byl neskutečný člověk, kamarádský velmi přístupný i přesto, že mohl být hrdý na své dramatické umění. Na žádné vystoupení se nelepily plakáty, protože kapacita sálů 220 lidí byla zadána už dopředu. Bylo to vždycky velmi těžké uspokojit některé zájemce a obdivovatele muziky. Někdy z toho byly i nepříjemnosti. Sál se však nedal nafouknout.Na začátku 80. let jela tentokrát cimbálovka (12 lidí) na ples české menšiny do Francie, do Paříže, pod záštitou francouzsko-českého přátelství. A tady se navázal také první kontakt se skupinou „Naděje“, kteří prostřednictvím pana Michela Gregora projevili zájem naučit se naše tance, Huckésedlcké, Boršické a další. To se také uskutečnilo následující rok, kdy celá skupina přijela do Hluku. Bydleli a stravovali se na sportovní hale a učit se chodili na Tvrz. Navázali zde velká osobní přátelství, konkrétně s manželi Cigánkovými, kteří byli výborem pověřeni rolí instruktorů, a členy tehdejšího výboru. Nebylo divu, že další rok jela cimbálovka do Paříže znovu. Členové souboru Naděje udržovali kontakt s Maticí Slovenskou, která byla hlavním garantem jejich činnosti po příjezdu na Slovensko. Proto se také naše cimbálovka zúčastnila několikrát„Podpolianských slavností“ v Detve, kde francouzští přátelé byli hosty každý rok. V roce 1980 vyjela cimbálovka spolu s tanečním souborem do Polska, do Brzegu a do Nysy. Garantem tohoto zájezdu byl pan Jaroslav Vávra, který velkou část života prožil veVrbně pod Pradědem, a odtud do Polska to bylo pár kilometrů. Prostřednictvím svých přátel zabezpečil pro náš soubor opravdu krásný výjezd. Jednou se jelo také do Lipska a jeden den se hrálo v Karlových Varech na odpolední zábavě. Je třeba přiznat, že ne vždy se zavděčíte publiku, které není na cimbál zvyklé a uznává pouze dechovku. A tak to v Čechách prakticky existuje. Tady v Karlových Varech žila kdysi skupinaHlučanů, takže vždycky Hlučany navštívili Hlučané. Vše se snažil zařídit „RoďaBorýsek“, syn známého hluckého cukráře a kdysi dobrý fotbalista Hluku a Karlových Varů. 

Vrcholem celé činnosti byla spolupráce na práci filmu „Slovácko sa nesúdí“. Právě ve Sdruženém klubu pracujících v Hluku byl organizován celý chod filmování, spolu s produkčním ze Zlínských

(tehdy Gottwaldovských) ateliérů, v okolních vesnicích. Klub měl na starosti finanční stránku a pan Vávra Mitáček sháněl lidi pro kompars. Tady na tvrzi se vyplácely všechny odměny za účast na filmování pro všechny účastníky, které se také v klubu zpracovávaly na základě tabulek pro filmování v ČSSR. Na závěr byl uspořádán velký večírek, na kterém byli přítomni někteří herci v čele se slovenskou hvězdou Jozefem Krónerem a Oldřichem Velenem, hlavním postavami celého seriálu. Zkrátka byl to nádherný večer.

Souborem, který nelze pominout, i když se věnoval více taneční a populární hudbě, byla skupina „ Synchron“. U zrodu stáli členové cimbálové muziky Franta Říha, Jura Mitáček, Stanislav Vlk doplněni o kluky Křivákovi, Zdina a Miru a Juru Dohnala. Na bubny hrával Mira Lekeš a zpívali Marie Křiváková - Plačková, Jarmila Šopíková - Novotná a Staňa Vlk. Tato skupina výrazně ovlivnila pořádání tanečních zábav, různých oslav a večírků po dobu 30 let. Měli jednu hroznou výhodu, že byli schopni hrát i repertoár cimbálovek v upravené sestavě.  Skupina byla populární nejen v Hluku ale po celém okolí. Byla složena z dobrých muzikantů a ve Frantovi Říhovi měla člověka, který byl schopen dát skupině charakteristický zvuk. Ještě předtím se však jmenoval tento soubor jako taneční orchestr „ Lán“.
Největší akci však pořádal SKP každé 3 roky. Byly to Dolňácké slavnosti písní a tanců. Spolupořadatelem byl i výbor Dolňácka, za který se nejvíce angažoval Tonda Dohnal a kluci Pospíškovi, v jejichž režii byla celá Jízda králů. V určitém rozhovoru mluvil Mira Kočí o tom, že na klubu se nic nedělalo, že to všechno výbor Dolňácka. Není to pravda! Vše se odehrávalo na Tvrzi za vedení tajemníka a výboru SKP. SKP byl zodpovědný za zdařilý průběh celých slavností a také si byl toho vědom. Hlavně však tajemník, který by však bez mnoha lidí z Hluku, kteří fungovali jako pořadatelé, nemohl tuto práci zvládnout. Alespoň v tuto dobu držel Hluk při sobě. Většinou končily slavnosti velmi úspěšně. Kolik jich bylo, to už nevím, protože ne vždy se konaly za 3 roky. Někdy byly z určitých mimořádných důvodů i rok po roce (1970-1971).

Jak už bylo v úvodu zmíněno, tak po letech 1968-69, vznikl v době normalizace nový výbor Sdruženého klubu pracujících. Již dříve byl však neuvolněným tajemníkem klubu Zdeněk Křivák, pracovník, který se zúčastňoval kulturního života již za bývalého Závodního klubu Autopal. Zdena byl schopný, inteligentní a kamarádský člověk, kterému tato funkce nadmíru seděla. Dovedl si získat na svou stranu všechny vedoucí kroužků, spolek Dolňácko a také vedení všech závodů. Měl smůlu, V roce 1969 mu bylo zrušeno členství v KSČ a o to měl horší. Udržoval velmi dobré styky se všemi kluby na okrese i mimo okres a to s Uherským Hradištěm, Uherským Brodem Stráníma Velkou nad Veličkou a Veselím nad Moravou. V době normalizace přišel do SKP jako placený tajemník a možno konstatovat, že v začátcích měl podporu i v rozhodujícím orgánu, Městském výboru KSČ. Ve výboru tehdy pracovali: Za Autopal: Křivák Zdeněk, Šopík Jaroslav-předseda klubu, Zlínský Antonín - ekonom, Karel Kužela - předseda klubu mladých, Dufka Antonín a Huspenina Josef, později Novotná Helena. Za OKP tady byli Konečný Miroslav, Janků Štěpán, za JZD. Kotačka František a Hájek Václav, za SvedrupStraňák Stanislav a Pospíšek František, za Sport Ratajská Marie, Kuželová Jana, za Dolňácko, Dohnal Antonín, za Obzor,Dufka František. Kromě činnosti kroužků se na Tvrzi uskutečňovala většina výročních schůzí ROH, veškeré oslavy pracovníků všech zúčastněných závodů, diskotéky, besedy u cimbálu, plesy a další akce přesahující rámec města Hluk. V určité době bylo nutné dosadit na Tvrz administrativní pracovnici, protože rozsah práce byl tak velký. Stala se jí Anna Dufková, která vydržela na funkci až do konce činnosti SKP. Samozřejmě, že se měnila i doba a režim byl natolik tvrdý, že mu začalo vadit nečlenství v KSČ u Zdeňka Křiváka. I když měl Zdena podporu ve výboru klubu a také v závodech a dokonce i na Městském národním výboru, tak tuto situaci neustál a musel v roce 1983 přejít na Okresní odborovou radu do Uherského Hradiště, paradoxně na řídící orgán výboru klubu a závodního výboru ROH v Autopalu. Nahradil hohlucký hudebník a pracovník tehdejšího Okresního výboru KSČ Stanislav Vavřínek. Staňa měl k této práci velké předpoklady, protože byl vynikající hudebník a měl podporu i u orgánů KSČ. Ani on však nezůstal ve funkci do zániku klubu a odešel z funkce v roce 1988. Jeho nástupcem se stal mladý ambiciózní člověk, Bronislav Mitáček, který měl velký vztah k tradicím a k folklóru. A ten tady vydržel až do ukončení činnosti klubu v roce 1990. Když přišla na některého z tajemníků nějaká nemoc nebo museli na školení, tak hlavní zástupce byl vždy Karel Kužela, který často tyto funkcionáře na Tvrzi zastupoval. Ještě bych se chtěl zmínit o funkci předsedy klubu. Nesmrtelným předsedou byl Jaroslav Šopík, který přestal všechna období a jen těžko se smiřoval s tím, že by neměl být předsedou. Tak miloval SKP. Nebyl však také členem KSČ a také byly nějaké důvody k tomu, že byl vystřídán panem Františkem Kašparou. Pan Kašpara byl více fotbalista než kulturní pracovník. Snažil se však dělat vše proto, aby klub fungoval dobře. Jeho následníkem se stal pan Jaroslav Huspenina, který byl zase více hasič, než kulturní pracovník. Ale i on se snažil, aby to bylo v klubu dobré, aby fungovaly kroužky a činnost odpovídala pohledu nadřízených orgánů. Poslední předseda klubu byl Antonín Zlínský, který byl ve funkci cca 1 rok, když přišel rok 1989 atím se přiblížil také konec celé éry Sdruženého klubu pracujících. Potom se celé řízení klubu dostalo pod město, a to určilo jiný systém řízení kultury ve městě. Za kulturu začal zodpovídat místostarosta města a na Tvrzi zůstal pouze pracovník řídící činnost na tvrzi a to je Víťa Hráček, muzikant, nyní v invalidním důchodě.

Snažil jsem se tímto příspěvkem popsat činnost Sdruženého klubu pracujících, který byl ve městě Hluku garantem kultury. A myslím si, že garantem dobrým. Protože od skončení činnosti uplynulo více než 20 let,
tak se na tuto organizaci už zapomnělo. Z hlediska historie města je však nemyslitelné, aby tato část kulturního dění byla zapomenuta. Ještě žije hodně lidí, kteří si činnost SKP pamatují a mají na ni ty nejlepší vzpomínky. Z mého hlediska jsem se snažil popsat činnost klubu seriózně a také připomenout, že činnost byla hodně politicky ovlivňována, a proto měli vedoucí pracovníci ve své práci mnoho problému a byli terčem kritiky stranických orgánů. Vše je psáno tak, aby v dalších letech mohly být tyto vzpomínky z hlediska pravdivosti podkladem pro jednu část historie kultury v Hluku.

                                                                                                                                       Sepsal Antonín Zlínský