Rok 1968 v Hluku

Jak to bylo v roce 1968 v Hluku a v závodě Autopal v roce 1968? Rád bych po 50 letech zavzpomínal s trochou nostalgie na toto zvláštní období. V tomto roce jsem se dožil 22 let a pracoval jsem v Autopalu jako kontrolor. Bydlel jsem v Uličce na čísle 965, kam jsem se přiženil v tomto roce, a spolu se svojí ženou Marií jsme měli 12. června 1968 holčičku jménem Yvona. To jméno dostala po zpěvačce Yvonne Přenosilové, která byla známá hlavně písní „Pozor boty“. Proč jsem vlastně zavzpomínal na rok 1968? Hlavním důvodem je, že nám 21. srpna 1968 „přišli potlačit kontrarevoluci“ armády Varšavské smlouvy za velení bývalého Sovětského svazu. Do této doby jsme byli jedinou zemí z Varšavského bloku, kde neoperovala armáda Sovětského svazu. To byla pro naši republiku velká výsada. Tímto dnem naše výhoda skončila. Jak to v naší republice, hlavně v Hluku v tomto roce, a také v předešlých letech vypadalo? 60. léta jsou v naší historii hodně opěvována. A také mají být proč. V tomto období se uvolňovala politická situace v zemi, protože se pomalu přicházelo na to, že ten systém, který spravoval naši republiku, má mnoho nedostatků. Hlavně se nepřipouštěla žádná diskuze o politickém směru, což se nelíbilo mladší generaci straníků. Ti chtěli systém reformovat, ale hodně tvrdě narazili hlavně v Moskvě. Když v lednu 1968 na sjezdu strany (KSČ) vystřídal Antonína Novotného ve funkci 1. tajemníka strany mladý Slovák Alexander Dubček, začalo období budování takzvaného „socialismu s lidskou tváří,“ které bylo více známé pod názvem „Pražské jaro 1968“. Mladší generace komunistů hledala nové cesty, jak zdemokratizovat společnost, ale narážela na odpor tvrdého jádra starých komunistů, kteří tyto prvky nazvali kontrarevolučními a obraceli se o pomoc do Moskvy. Nečekalo se to, ale stalo se, že 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy naše hranice a postupně zabrala celou naši republiku. Za své sídlo si zvolili vojenský prostor v Milovicích u Prahy, kde jsem já dva roky, spolu se svým kamarádem už od dětství Karlem Kuželou, v letech 1964– 66, sloužil u 103. tankového pluku jako radista-spojař. Oproti jiným městům, v Hluku nebyl velký politický kvas. Lidé byli rádi, že se situace uvolňuje, a také doufali, že se blýská na lepší časy. V létě bylo pro nás mladé doslova potěšení chodit večer na filmy pojízdného kina. Přicházely filmy s Luis de Funesem a také řada filmů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi. První z nich byl „Poklad na stříbrném jezeře“, ze kterého byli lidé nadšeni. Dosud v naší zemi něco nevídaného, protože hodně převažovaly naše politické filmy a také produkce filmů Sovětského svazu. Co ještě zajímalo lidi, tak to byli krasobruslaři, sourozenci Romanovi. To byli miláčci lidí v naší zemi.

Srpen 1968 v Hluku


Bylo ráno 21. srpna 1968 a já jsem vyšel z domu do práce do Autopalu. Na křižovatce ulic Boršické a Mlýnské, a u domu, kde dodnes bydlí potomci rodiny Směšné (nyní Kovaříkova), jsem potkal Jana Šlosarového z Uličky, který mně tuto zprávu tlumočil. (Kluci Šlosarovi, Jan a Tonda, bydleli v uličce naproti kříže, a kromě toho, že chodili oba do práce do Autopalu, Tonda měla po rodičích doma velmi dobře vybavenou stolařskou dílnu, ve které provozoval pro lidi stolařskou činnost.) Co mě napadlo první, tak jsem uvažoval o nějakém teroru. Do této doby jsme nebyli 23 let v Evropě zvyklí, že by některá země napadla zemi druhou. Věděli jsme o násilnostech v Africe a v Asii, kde tyto střety byly nemilosrdné, a z toho jsem měl obavy. Do Autopalu je to kousek, s Janem jsme prohodili pár vět o tom, co budeme dělat. V práci bylo velké pozdvižení, nikdo se nepřevlékl do montérek, všichni čekali, co bude. Tehdy se v Autopalu budovala nová hala, ale stále se pracovalo pouze ve staré, té původní z roku 1951. Potom vedení závodu a KSČ svolali shromáždění před starou halou u garáží. I ti nejzatvrdlejší komunisté měli pláč na krajíčku. Nikdo to nechápal, jelikož u nás se nějaké kontrarevoluční věci nevyskytovaly. Je pravda, že před tím bylo v závodě několik schůzí, kdy si někteří lidé chtěli mezi sebou ústně vyřizovat své účty, ale s celkovou kladnou politickou situací to nezamávalo. Slovo si vzal tehdejší ředitel Václav Botek, který odsoudil tento čin vojsk Varšavské smlouvy. Rovněž také stranický šéf Štěpán Ježek z Dolního Němčí neměl pro tuto akci pochopení. Potom jsme se rozešli, seděli na šatnách a diskutovali o tom, co tato situace může přinést. Zatím jsme ale přítomnost vojsk v Hluku nezaznamenali. Odpoledne se někteří chystali na uvítání vojáků tím, že psali vápnem na zem vzkazy.  Třeba: „Ivane, jdi domů, čeká Tě doma Nataša“, „Táhněte domů okupanti, nikdo vás tady nechce“. Když jsem jel k rodičům do Vlčnova, tak jsem tam viděl na silnici nápis: „Poskluzajte slépky, husy, přijeli k nám bratři Rusi“. Kteří lidé to byli, vím, ale všichni jsou již po smrti, proto je nechám v klidu. Někteří se totiž pomýlili a vrátili se později nazpět k tvrdému jádru. Když však navečer začaly po dolněmčanské cestě jezdit auta a tanky, to už nám do smíchu nebylo. Večer to hučení bylo doslova strašidelné. Všude v chalupách měli občané řádně zakrytá okna, aby nebylo vidět na krok. A nesvítila ani elektrika v dědině, aby vojáci byli trochu zmateni. Na druhý den v práci zase nikdo nedělal. Ve 12.00 hodin na protest proti okupaci se rozezněly sirény. Stále to všechno organizovalo vedení závodu a výbor strany. Jinak se mluvilo o tom, jaká technika vojsk jezdila po silnicích a také o vojácích, kteří byli většinou asijského původu a nenechali si vysvětlit, že je tady nechceme, že tady žádná kontrarevoluce není. Pro ně bylo Československo zemí, která potřebuje jejich pomoc. Oni totiž poznali jen nějakou step a vojenský dril a Hluk byl pro ně „gorod – velké město.“ Odpoledne jsem byl s manželkou a s malou dcerkou v kočárku na vycházce na Boršické ulici a pozorovali jsme ten cvrkot na Dolněmčanské cestě. Nenapadlo nás, že bychom něco takového mohli potkat i v Boršické. To jsme se zmýlili. Najednou jsme slyšeli blízký hukot a vidíme, že od Babí hory se hrnou nějaká vojenská auta. Neváhali jsme, vzali nohy na ramena a i s kočárkem mazali domů. Oni totiž zabloudili. Zapomněli ve Slavkově odbočit, což se jim povedlo až v Boršicích. Před naším barákem se chvíli rozhlíželi a nakonec se vydali Mlýnskou ulicí na hlavní cestu. Další den už přišlo zklidnění a začalo se dělat. Bylo nám vysvětleno, že generální tajemník strany Alexander Dubček s prezidentem Ludvíkem Svobodou jsou v Moskvě a spoléhalo se hlavně na prezidenta Svobodu, že se se Sověty domluví. Byl to přece hrdina Sovětského svazu. Bohužel z Moskvy přicházely špatné zprávy. Sověti údajně některé členy delegace uvěznili, hlavně ty, kteří nechtěli podepsat jejich diktát. Co se dělo potom v Hluku? Zatím všichni, i komunisté, stáli za Dubčekem, ale většina lidí už tušila, že tento proces nemá dlouhého trvání. Do Vánoc bylo všechno v klidu i Nový rok 1969 začal bez nějakých potíží. Přišlo však mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu a první vítězství nad bývalým SSSR 2:0. Tehdy to byla velká sláva. Televize v domácnostech byly v permanenci každý den, ale tento den to byly nervy. Zatím vyšli do ulic a do hospody na Obecní jen ti nejvěrnější fandové. V jaké sestavě jsme tehdy nastoupili: Dzurila, Suchý, Hořešovský, Machač, Pospíšil, Bednář-Hrbatý, Holík Jaroslav, Holík Jiří, Ševčík, Golonka, Černý, Klapáč, Nedomanský, Augusta, Havel. Branky dali Suchý po přihrávce Jaroslava Holíka a Černý po přihrávce Suchého. Celý týden se o ničem nemluvilo, jenom o tom, jak jsme to Rusákům nandali. Přišlo 28. 3. 1969 a nastoupili jsme ve Stockholmu proti SSSR podruhé a podruhé jsme vyhráli. Tentokrát 4:3. Branky dávali: Jiří Holík, Nedomanský, Hořešovský, a Jaroslav Holík. Sestava: Dzurila, Hořešovský, Bednář, Machač, Pospíšil-Ševčík, Golonka, Jiřík, Hrbatý, Holík Jaroslav, Holík Jiří, Hrbatý, Klapáč (Farda), Černý. Je škoda, že jsme 2x prohráli se Švédskem, a to pouze 1:0. Stačila jedna branka a byli jsme mistři světa. Nakonec jsme měli nejhorší skóre  ze tří mužstev, která získala celkem 16 bodů, a tak jsme skončili na 3. místě (skóre 40:20). Druzí byli Švédové (skóre 45:19) a první Rusové (skóre 59:23). Co se však událo večer 28. 3.1969 v Hluku, to přesáhlo veškeré oslavy včetně 1. máje. Hned po vítězném zápase se začali lidé shromažďovat na náměstí a hlavně v hospodě na Obecním. Toník Pospíšek a celá obsluha v hospodě nestačila točit pivo a roznášet rum a borovičku. Veselí bylo veliké, násobené ještě alkoholem. Zpívalo se a vymýšlely se i různé průpovídky na Rusko. Přišli i muzikanti, kteří tomuto veselí udělali patřičnou atmosféru. Když už nebylo v hospodě co pít, vyšel celý dav lidí na náměstí a za doprovodu dechovky se vydal na pochod po Hluku. Takovou spontánní událost jsem v Hluku nezažil za více než 50 let, co v Hluku žiji. Ráno sice měli všichni bolavé hlavy, ale tu radost z vítězství nad SSSR si stále užívali. Na druhý den jsme se dověděli, že skupina lidí, která v Praze také velkolepě slavila vítězství, si vzala za cíl ruský Aeroflot a hodně ho poničila. To jen uspíšilo normalizační proces, který byl už nastartován. V závodě Autopal a také v jiných závodech a organizacích začaly prověrky komunistů. Byly složeny komise, hlavně ze starších, pomýlených straníků,“ kde byla hlavní otázka: „Souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy?“ Ti starší většinou souhlasili, ti mladší ne. Tím se tito mladí lidé zařadili do budoucna mezi kategorii lidí, kteří nesměli pracovat s lidmi, takže veškeré vedoucí i mistrovské funkce byly pro ně tabu. Byli na tom hůře než ti, kteří na stranu nadávali, ale nikdy do ní nevstoupili. Uměli však využít veškerých známostí a rodinných vztahů k tomu, že i bez stranické legitimace velmi klidně proplouvali normalizační dobou. To však začal úplně nový svět, který zůstal až do roku 1989. Po tomto roce lidé doufali v úplně jiné poměry, které politici slibovali. Ti však očekávání lidí nesplnili ve všech svých slibech.
                                                                                                                             Vzpomínka Antonína Zlínského