Paní Pospíšková

Putování na Hostýnek

Poutní místo Svatý Hostýn odedávna přitahovalo tisíce poutníků. Také od nás se každoročně vypraví k Panně Marii Hostýnské, s prosbou či poděkováním, desítky věřících.
Pouť na Hostýn dnes - to je záležitost několika hodin. Mnozí si však jistě vzpomínáte na vyprávění našich babiček, které na Hostýnek putovaly pěšky. Cesta tam i zpět trvala asi týden. Poutníci se většinu cesty modlili nebo zpívali a zastávky s modlitbou byly po cestě u každého kříže nebo kapličky. Nocleh jim obyčejně poskytli někde ve stodole dobří lidé, mnohdy se spalo jen tak pod hvězdami.
Na svou první pouť na Svatý Hostýn ráda vzpomíná i tetička Pospíškova (ročník 1923):

"Bylo to v září roku 1938, když jsme sa s kamarádkú vydaly na koloch na Hostýnek (bylo jim 15 let !) Vyjely jsme v sobotu po obědě. Ve Starém Městě jsem zjistila, že mám prázdné přední kolo. Pumpu jsme žádná neměly a dom sa nám vrátit nechtělo. Našli sa však ochotný strýček, který mně kolo napumpovali, zjistili, že je prasklé, tak zalepili a my jsme mohli pokračovat dál. Šlapaly jsme jak o závod, fěrtúšky za nama enom vlály.
Cestu jsme neznaly, každú chvílu jsme sa vyptávaly. Tak jsme šťastně dojely až do Slavkova pod Hostýnem.
Kola nám schovala nejaká hodná paní a my sa vydaly po chodníku na kopec Hostýn. No to býl chodník - jak hore Drahama - a samý kameň. Ale došly jsme. Bylo půl osmé večer.
Kamarádka povidá:" První sa půjdem umyt ke studánce a pojest. Potom do kostela a na každém schodku pomodlit otčenáš!"
Kdo tam býl tak ví, kolik je tam schodků. Ale rychlo sa stmívalo, tak otčenáš byl enom na prvním a posledním schodku a honem do kostela. Tam bylo plno ludí. Ležali na zemi, tenkrát tam nebyly ještě noclehárny.
Našly jsme si kúsek volného místa, jeden vlňák jsme daly na zem, druhým sa přikryly, tašku s jídlem pod hlavu a za chvílu jsme nevěděly o světě. V kostele sa prý celú noc střídavě modlilo a zpívalo, ale to jsme všecko zaspaly.
Ráno jsme šly zas ke studánce a potom na mšu. Po mši jsme seběhly chodníkem zpátky do Slavkova pro kola. Přední kolo jsem měla zas prázdné. Rozhodly jsme sa proto, že nazpátek pojedeme vlakem. Vydaly jsme sa podél dráhy na stanicu do Bystřice pod Hostýnem. Vypadalo to, že vlak čekál enom na nás. Rozjél sa, jen co jsme naložily kola a nasedly.
To samé bylo aj při přesedání v Hulíně. Dojely jsme až do Starého Města, odkáď jsme unaveně, ale spokojeně vykračovaly pěšky k Hluku. Panna Maria nám ale ještě jednú pomohla. Nad Kunovicama nám poslala do cesty pána s kolem a hlavně s pumpú. Nafúkal mně ušlú dušu, nasedly jsme na kola a za chvílu byly doma.
Na Hostýnku jsem byla od té doby ještě mockrát, naposledy když mně bylo osmdesát roků. Ale na tú svoju první pouť nikdy nezapomenu. A to kolo je u nás v rodině pořád. Syn na něm ještě jezdí do práce," končí své vzpomínání tetička Pospíškova.

Podle vyprávění sepsala M.Kolísková