Paní Helena Uhlířová

Jak víme z vyprávění našich rodičů a prarodičů, tak Hlučané již v dřívějších dobách vyváželi naši kulturu v podobě místních zvyků po celé republice. Krojovaná dechovka vyhrávala v lázeňských oblastech, jízdu králů předváděli hlučtí šohaji jak v Praze, ve Zlíně, ve Strážnici a kdo ví kde ještě. V Luhačovicích prý předváděli Hlučané panu prezidentu Benešovi a jeho paní Haně slováckou svatbu a k pravé slovácké svatbě patří prodávání peřin a o to se postaraly hlucké ženy! To víte, ženské … Přemlely mezi sebou kde co, ale nejzvědavější byly, co asi bude mět paní prezidentová oblečené a z čeho bude mět ušité šaty. Představovaly si, že to bude něco hrozně drahého a z jaké látky, na tom sa vůbec nedokázaly shodnout. Ale světe div sa, paní Hana měla velice vkusné tmavě modré šaty s bílýma puntíkama a na nich bílý límeček z obyčejného plátna. Nemohly to ani pochopit. Jednéj z nich se to tak zalíbilo, že si z takového materiálu ušila selskou sukni. (V té době se nosily rozpuštěné šorce nebo kostkované sukně). Když v nové sukni vyrazila do obchodu ke Kožíkom na jakýsi menší nákup, hned ju začaly robky okukovat a jak sa na správné baby patří, tož aj pomlúvat. Jedna druhéj „ Vidělas Mařu, jaků měla prezidentsků sukňu, modrů s bílýma ťupkama?" Za chvílu to vědělo celé městečko. Donéslo sa to aj Mařce, co sa o ní po dědině povídá a byla sama na sebe pyšná. Pochválila sa svojém mužovi, co sa o ní po dědině vykládá. A on jí na to řekl :  „No vidíš, jak sas dobře vdala, chodíš nastrójená jak paní prezidentová! Zrovna v takových hadrách jak ona! A to by nebyly ani ženské, aby ostalo při jednéj novéj sukni. Takové sukně si pořídily aj jiné ženy a v Hluku sa týmto sukňám říkalo prezidentské nebo prezidentky.

Z vyprávění svojí babičky tuto povídku napsala Hela Uhlířová.