Pan Jan Burian

Narodil jsem se v Hluku moc rád se do svého rodiště, alespoň ve vzpomínkách, vracím.
Vloni, to je v roce 2011, jsem se spolužačkami a spolužáky oslavil sedmdesáté páté narozeniny a je velká škoda, že společná oslava se neuskutečnila jak tomu bylo dříve.Vzpomínám na oslavu padesátin ve sportovní hale, kdy každý přítomný oslavenec  obdržel  pamětní medaili  jejíž podoba byla mým návrhem. Model k výrobě medailí zhotovil jeden šikovný  dřevomodelář  Uničovských strojíren, který pak posloužil k odlití sedmdesáti kusů medailí z epoxidu. Bylo velkou chybou, že mezi  výrobou medailí a jejich předáním byla krátká doba - epoxid  přibližně asi 10 dní se musí nechat „odležet“, aby z něj vyprchala nelibá vůně. Dřevěný model medaile však pečlivě opatruji, ofotografoval jsem jej a nyní se s jeho podobou mohou seznámit občané Hluku v dnešním vydání městských novin.
 V minulém roce  se v Hluku konala Jízda králů a i když počasí  té nádheře moc nepřálo  přítomní diváci byli spokojeni. O krásné podívané mezi sebou mluvili i důchodci, účastníci zájezdu z Uničova, který je  mým  bydlištěm již padesátý první rok. Z plánovaného programu, který mě  velice ochotně zaslalo vedení města, jsem  se dověděl, že  bude v prodeji  i kniha s názvem „Hluk dějiny města“.Tuto objemnou knihu jsem si koupil a  potěšilo mě, když jsem v ní objevil, dnes již historickou  fotografii Boršické ulice  s mým  rodným domkem. Novinkou pro mě bylo i zjištění, že můj děda Eduard Burian byl velkým milovníkem hluckého kroje -  vyšíval rukávce  a nohavice ke krojům. Fotografii mého rodného domku a zprávu o dědově šikovnosti jsem zařadil do  písemných  vzpomínek pro mé potomky.
Kniha o dějinách Hluku mě  přiměla  ke vzpomínání na dětská léta. Jen kousek od hlavního vstupu na  fotbalový stadion na potoce Okluky je jez, vedle kterého bývalo stavidlo a vodní náhon. Přibližně  tři roky po skončení války náhonem ještě protékala   voda na  mlýn pana Žandovského, který však byl již mimo provoz.Jeho pozůstatky se nacházejí v  prostoru nedaleko od dnešního sídla zemědělského družstva. Samotný vodní náhon nám  klukům velmi často  dobře posloužil  k různým hrám. Jednou z her bylo přeskakování náhonu pomocí dlouhé tyče. Nějakou tu tyč, či větev o délce alespoň tři metry, jsme vždy někde sehnali. S uchopenou tyčí, v její nejhornější části, jsme se pak rozběhli, zapíchli  do středu náhonu, odrazili se od země a tyč nás pak  přenášela na jeho druhý břeh. Mnohá přeskočení se však nevydařila a my  se  ve vodě mockrát vymáchali, ale to nám nijak nevadilo a dokud jsme přeskočení náhonu  nezvládli, od dalšího přeskakování nás to neodradilo. Břehy náhonu byly lemovány vrbami a v jeho vodě žily ryby a  ondatry. Ondatry jsem i někdy ulovili a již usmrcené jsem je odnášeli kůžkaři panu Kupcovi, který nám za ni vyplatil až  třicet korun.
Vodní prostor nad jezem v létě sloužil jen k projížďkám na trokách a  na neuměle vyrobených vorech. Někteří kluci si užívali i „kajaků“, které jim tatínci zhotovili z leteckých nádrží na benzin. Tyto, již prázdné nádrže, odhazovala za války spojenecká letadla, když se vracela z náletů na německé zbrojní podniky. V zimě jsme tu hrávali jakousi podobu hokeje  a k němu nám  vždy velice  dobře posloužila silnější  vrbová větev jako hokejka a místo puku kus kamene nebo hadrák. Hadrák byl malý míček zhotovený z punčochy a zbytků  různých  tkanin. Starší kamarádi a dospělí tu často hrávali  hokej. Lední plocha každou zimu posloužila i k „těžbě“ ledu, který  po dlouhé měsíce sloužil místním řezníkům a hospodským, ke chlazení potravin a nápojů.Síla  ledu dosahovala až dvaceti pěti centimetrů.   
Vodní prostor pod jezem byl v létě využitý každý slunečný den, jeho dno tvořil písek a často se nás tu sešlo ke koupání i přes padesát holek a kluků.   
V roce 1947 naši republiku postihlo velké sucho. Potoky Okluky a Boršický téměř vyschly a jen v několika prohlubních dna se utvořily tůně. K Boršickému potoku jsme  chodili velice často a naše prohlídka začínala pod Býčinou. Dnes však již není možné  za zkoumáním toku potoka tohoto místa vycházet, protože zde před léty byla vybudována hráz zadržující velké množství vody. Na svahu Býčiny, jak se toto místo jistě ještě dnes  jmenuje, byly vysázeny stromy třešní, višní a  jabloní. Na březích potoka rostly topoly,olše a hlavně vrby. Na vrbách bylo vidět, že byly vysázeny před mnoha roky a na obětí jejich kmenů, o výšce dvou metrů, nám   naše paže již nestačily. Vrby byly každou zimu zbaveny nově narostlých prutů, protože někteří Hlučané je používali k výrobě košíků. Mnohé kmeny vrbových „babiček“ byly posety spoustou otvorů a mi kluci jsme  byli moc zvědaví, co se v jejich dutinách skrývá. Jednou  na počátku léta, když jsem tu s kamarády Zdeňkem Matoušem a Vojtou Horehleděm procházel, jsem si dodal odvahy  a  do otvoru jedné vrby jsem strčil pravou ruku. Ze zakulaceného a ozobaného otvoru jsem  vytáhl cosi měkkého a pípajícího -  bylo to již téměř   opeřené mládě dudka. Rychle jsem  jej však vrátil zpět do dutiny na hnízdo, protože jak známo dudci vystřikují obranný pach, který je chrání před nebezpečím. Ptáčátko i tu  za  krátkou dobu však stačilo moji ruku takto poznamenat a ta pak „voněla“ déle než jeden týden. Nebývalo pro nás překvapením, že na Boršickém potoku jsme často zahlédli polétávajícího a tu hnízdícího, nádherně vybarveného ptáčka, lednáčka.
Vršek Jasanová, se svými něco málo  přes tři metrů, nás rovněž lákal k návštěvám. V korunách jeho ztepilých stromů se proháněly veverky a  svá hnízda tam  stavěli i divocí holubi  doupňáci. Louku pod Jasanovou jsem od dvanácti roků v měsíci červnu navštěvoval každý rok, sbíral jsem tu léčivé byliny - chrastavec a třezalku. V Hluku se chrastavci říká  pecénky. Na polích katastru Hluku byla spousta mezí, které sloužily ke hnízdění  bažantů a koroptví a k životu zajíců.Za pěkného slunečného počasí  nad úzkými pásy polí bylo často slyšet: „ Pět peněz, pět peněz.“, což bylo nezvratným znamením, že tu  také žila nespočetná hejna  křepelek. Již v  jarních dnech  bylo na polích a mezích vidět  zajíce  koroptve a bažanty. Jednou před Vánocemi jsem se zúčastnil honu a vzpomínám, že bylo uloveno na 200 stovky zajíců, stejné množství  bažantů a  koroptví.
Před koncem války, v roce 1944 na konci podzimu, do Hluku přijela parta lidí se třemi maringotkami a několika  plně naloženými vlečkami. O koho šlo jsme se dověděli,  až  ve chvíli, když na náměstí před školou stály dva vysoké stožáry s napnutým lanem a pod ním natažená ochranná síť- byla to jedna odnož rodu Berousků. Jejich vystoupení se nám moc líbilo a mělo pokračovat několik následujících dnů. K tomu však nedošlo, protože  nečekaně uhodila zima a Berouskovi chtíc, nechtíc, museli požádat obec, aby v Hluku mohli přezimovat. Starosta jim místo k pobytu přikázal ve  „Psinci“, což je poblíž dnešního Obecního úřadu, kde v té době  ještě stála i budova dobrovolných  hasičů. Zima v tomto roce přinesla hodně sněhu, ale  jaro se  nezadržitelně hlásilo. Dospělí z různých informací věděli, že se již pomalu blíží fronta a bude konec války. Na zahrádkách mnozí otcové rodin hloubili úkryty, které vykládali  rohožemi ze slámy a  na jejich stropy vršili vykopanou hlínu o síle nejméně půl metrů, aby zde uschovaná rodina  byla  dobře chráněna kdyby došlo k bojům s ustupující německou armádou.
Německá armáda Hluk opustila v noci, sice  bez jediného výstřelu, ale  před ústupem ještě  silnými náložemi zcela zničila tři mosty. Následující den, 27. duben, je  tedy dnem osvobození Hluku. Z konce války se  mimo Hlučanů radovala i skupina provazochodců - Berousků a nejlepším důkazem jejich radosti bylo, že během  několika hodin stály  na náměstí před Koloniálem pana Vaškovice dva stožáry s lanem připraveným k jejich   produkci.

Jak vypadal jarmak na hluckém náměstí

   V Hluku bývaly takové jarmaky, že takových ani v Hradišti nebylo. Kramáři se sem sjeli vždycky až kdoví odkud a lidé z okolních dědin sem rádi chodili nakupovat. Bylo tu k dostání všecko na co si člověk vzpomněl, ale nejvíc bývalo všelijakého plátna od obyčejného konopného až po vzácné turecké látky. Krámky na náměstí stály v několika řadách. První řada krámů začínala u dvorské brány (u dnešního vchodu do nové školy). Tam měli vždycky stanoviště písničkáři. Byli to obyčejně manželé a měli tam postavený vysoký stojan a na něm pověšené obrázky. Zpívali písničky o tom co se kde stalo a ukazovali při tom na obrázky, na kterých byly všecky tyto děje vyobrazeny. Neušla jim žádná vražda, sebevražda ani jiná tragická událost. O tom všem skládali písničky, nechávali je tisknout a na jarmacích je prodávali po třech, čtyřech i pěti krejcarech. Bylo to cosi jako dnešní noviny. Nebýt jejich písniček, lidé by se ani nedozvěděli, co se kde stalo. Ale mívali i jiné písničky. Zpívali o láskách šťastných i nešťastných, o vojácích, vojnách a mnoha dalších věcech.
Vedle měl krám pilníkář a železník. Ten měl pilníky, rašple, kleště, kladívka, kosy, kosáky, kaménky, motyky, rýle a všecko ostatní od železa co je v baráku potřeba. Za ním až po Floriánka stály zas krámy s hračkama, páteřkama (růženci) a zbožím pro děcka. U Floriánka měl vždycky místo šlajfíř a palazorář. Ten brousil břitvy, nože, nůžky a opravoval rozbité palazory (deštníky). Uměl velice dobře nabízet své služby. Proto se také možná říká „huba mu jede jak šlajfířovi“. Prostranství za ním až po panský sklep (později zastavěn, někdejší vchod byl před dnešní prodejnou Dolňácko), starou baštu (stará radnice) a kostelní zídku  bylo vždycky jenom pro hrnčíře. Ti tam měli vyložené své hliněné zboží – všelijaké hrnce, trajfúze (kovová třínožka do trouby pod hrnec), bálešníky, obyčejné černé i vylévané kameninové, látečky, nosáky, kubaně a kubaňky na vodu, malé i velké, černé i vylévané a všelijak malované. Také kachle na kamna a kdoví co všecko dalšího.
Na schodech k faře byli se svým zbožím valašští papučáři s papučemi-filčáky, obyčejnými i kůží obšitými. Z druhé strany silnice hned naproti písničkáře prodával člověk za Turka oblečený turecký med. Dál byly krámy s bombózama, cukrovím a pendrekem. Vedle nich zas prodávali hřebínky, lžičly, grumle, okaríny, varhánky, růžence, kalendáře, kostelní knížky, prstýnky, hračky pro děcka a další drobnosti. Naproti fary měli svůj „plac“bednáři s puténkama, dížama, škopkama, maslénkama, pajchovňama (velké dřevěné nádoby), bečkama, trefačama, faskama na sádlo a podobné dřevěné zboží. Také vařajkáři tam byli. U zdi od řeznictví až po Grimfeldův roh (dnes Slavíkova restaurace) měli krámky čepičáři, kožešníci, kloboučníci a ševci.  Prodávali kožichy, beranice, beraní vesty, kabáty a pajtalóny (kalhoty). Mezi nimi a krámy u silnice byly ještě dvěma řadami krámy s plátnem bílým, barevným i malovaným  na fěrtúšky a všelijaké „fafrnochy“. Plátno konopné, lněné, bavlněné, šátky, šátečky, vlňáky, punčochy, haklíky, babice, bombíky atd. Tam také míval svůj krám Jožka „laciný“. Ten prodával zbytky různých látek a partiové zboží za 6, 10 až 15 krejcarů za loket.
Všichni kramáři s křikem nabízeli své zboží a někteří s ním dělali i různé kejkle. Tak třeba železník vzal kosu a s křikem ji zatupil třískaje do ostří kaménkem. Potom ji tím kaménkem párkrát přejel a už kosa uřezala tenký papírek jak břitva. S velikým křikem byly nabízeny i všelijaké novinky jako patentní zámky, které žádný zloděj neotevře, mast na slepování rozbitých hrnců a podobné další věci.
Jarmak začínal vždycky před polednem  a to už tam bývalo plno lidí i z okolních dědin – ze Lhoty, z Dolněmčí, z Boršic a Blatničky. Dobré dvě hodiny trvalo než jenom člověk všecko obhlédl. Na jarmak šel snad každý: mladí, staří i děcka. Staří koupit pro rodinu potřebné ošacení, chlapci svým děvčatům prstýnek, hedvábné pentle či cukrové srdce a děcka „bombóze“, turecký med nebo pendrek. Nejedna mladá láska vzala svůj počátek na takovém jarmaku.
Ale byli i tací, co šli na jarmak plní strachu. Kluci, kterým měli rodiče kupovat „pajtalóny“ (kalhoty). Už doma jim bylo slibováno, že se musí koupit plechové, jiné že by byly za chvilku rozbité. A tak si takový chudák chlapec v duchu představoval, jak těžko se mu v nich bude chodit a už vůbec mu nešlo na rozum, jak v nich poleze třeba na vrbu vybrat vrabce.