Jak Hlučan pomohl zachránit Kobylí hlavu

Když jsem měl už napsané povídání o Miroslavu Sovišovi (1934), dal mně Mira k přečtení článek, který o jeho aktivitách napsal Ochránce přírody Jan W. Jongepier z Brna, do časopisu moravsko-slovenského pomezí Bílé-Bielé Karpaty v roce 2014-viz nadpis. Po přečtení jsem se rozhodl, že některé zajímavé pasáže opíšu a dám k dispozici do hlucké elektronické kroniky a také k uveřejnění v Hluckých novinách. Předpokládám, že jen minimum hlučanů, má těchto aktivitách nějaké poznatky.
„V roce 1964 jsem v Jablonci n. Nisou udělal myslivecké zkoušky, ale to se mně pak zdálo málo, co můžu pro přírodu udělat. Napsal jsem dopis do nějakého muzea v Praze, na který jsem dostal odpověď, že se mám v Jablonci zeptat na okresního konzervátora, pana Lánského. Tak začala naše spolupráce. Dostál jsem na starost rezervaci Velká Jizerská louka, ona totiž byla nejdále. Měli jsme tam udržovat značení na sloupech a stromech a k tomu další drobné úkoly. Fungoval jsem jako zpravodaj, popisoval jsem stromy atd.
Když jsem se vrátil do Hluku, obrátil jsem se na dr. Jatiovou- pracovnici krajského střediska ochrany přírody. Já jsem ji poznal už z nějakého zájezdu. Ona mě odkázala na dr. Koniga v Uherském Hradišti a další ochránce přírody. Z té doby si pamatuji, že jsme s Frantou Kopečkem hledali motýly pestrokřídlce podražového. Po svém návratu z Čech jsem znovu začal chodit do přírody a k mému překvapení jsem zjistil,
Že ze stepních luk na Kobylí hlavě nic nezůstalo. Vrch byl zalesněn borovicemi, louky kolem byly přeměněny v ornou půdu. Jednou jsem tam byl s nějakým myslivcem, který poznamenal: „ Před pár lety tam ještě byly tři koniklece, ale asi bude po nich. Tam je velká džungle.“
Mně to nedalo a dal jsem se je hledat. Vedla tam jedna pěšinka v nějaké světlině a přímo na té cestě jsem je skutečně našel. Rozhodl jsem se, že ta místa kolem s konikleci uvolním. Začal jsem vytrhávat mladé borovičky a udělal jsem z toho malou loučku. Nakonec jsem, se rozhodl, že vyčistím i další náletové dřeviny kolem, že tu džungli vyroubím, aby se ty kytky mohly lépe udržet, nebo ještě rozšířit. Většinou jsem to dělal sám, někdy se mnou chodil kamarád z práce, hlavně na následné kosení. Formou brigády pomohli odstranit křoviny i místní myslivci. To bylo okolo roku 1980. V podstatě to bylo všechno načerno, území patřilo Státním lesům, ale oni mně problémy nedělali. Hajný byl z Blatnice p. sv. Antonínkem a odstraňování křovin mu nevadilo, ale jak jsem mu šáhl na borovice, to bylo zle. Toto všechno dělal starou sekerou. Tou sekal plané trnky a hlohy, aby se to dalo kosit kosou, ne křovinořezem. Asi 5 let jsme tam pracovali a prosvětlili jsme podstatný kus té bývalé louky. Zůstalo akorát 9 borovic, 2 buky, 2 javory a nějaké jilmy. Vrch byl dost kamenitý, rostla tam hodně jehlice trnitá. To si dobře pamatuji, protože jsme tam chodili bosky, což byl vždy velký problém. Jak se ta plocha otevřela, tak jsme tam chodili pravidelně kosit-načerno. Seno jsme spalovali, ale to nebylo jednoduché. Muselo se čekat na dny, kdy seno v kopce nebylo už mokré a zároveň nebylo horko, mohlo by se něco chytit, nesměl být vítr. Tak jsme to udržovali několik let. Potom jsem se začal divit, když péči o Kobylí hlavu převzal okres. Přišla skupina lidí, která to řešila poněkud neobvyklým způsobem. První pokáceli mladý jilm. To jsem jim na pařez napsal: „ Toto byl jilm.“ Ani jinak se s údržbou nepárali. My jsme s pálením sena měli různé problémy, oni trávu posekli a shrnuli ji sousedům na jejich pozemek do žlebu, kde potom roky hnije.
V roce 1998 zde bylo na výměře 1.63 ha vyhlášeno chráněné území, „přírodní památka Kobylí hlava“. Chrání se tu poslední zbytky s mnoha vzácnými rostlinami i živočichy. Bohužel polovina vrcholu zůstala rozorána, druhou polovinu se dvakrát pokusili zatravnit. V této části se porost pozvolna mění, a to ve prospěch původních rostlin-území je pravidelně koseno.
Občas jsem spolupracoval s kroužkem, který na základní škole vedl pan učitel Nemrava. Původně chodili hlavně na ten pruh, co spadá do Blatnického katastru, kde rostly hořce křížaté. Dnes už tam ale nerostou. Přes tento kroužek jsem se setkal se žáky, kteří se o toto zajímali. Byl to hlavně Michael Hájek, který je v tomto oboru vystudovaný a je velmi uznávaným odborníkem. Občas mě navštěvoval s přítelem Martinem Poláchem. Část lokality vždy pokosili. Chodil sem také Laďa  Šácha (nyní pracovník VIS Bílé Karpat). Když byl na gymnáziu, napsal o Kobylí hlavě maturitní práci.

V roce 1987 jsem vedl v rámci Floristického kurzu Československé botanické společnosti. Mezi botaniky bylo známo, že vím, kde se nacházejí původní stepní vegetace mezi Blatnicí a Hlukem. Jedním z účastníků byl i Jaroslav Hrabec, který v Uherském Hradišti vedl odbor životního prostředí. A když se o této lokalitě dověděl, nechal ji vyhlásit jako přírodní památku.
V novinách jsem se dočetl o plánech na zpřístupnění bývalé osady jménem Smíchov, která kdysi ležela mezi Blatnicí, ostrožskou Lhotou a Hlukem. Pověst o ní znám od svých rodičů, jelikož jsme tam těmi místy chodívali na každoroční pouť ke Svatému Antoníčku. Mám toto místo velice rád, pro jeho zadumanost, až tragický osud a klid. Ale chystá se veliká a radikální změna. Někteří horliví lidé se rozhodli „ vylepšit“ dílo přírody a toto místo vyčistit a zpřístupnit. Ale co potom?  Už to vidím! Rychle přijdou turisté se svým kyblíčkem na barvy a na stromy- jestli tam nějaké zůstanou- dají své značky, potom dorazí motorkáři, po nich čtyřkolky, a jak bude cesta dostatečně rozježděna, bude zde místo pro vybudování cyklostezky. Aby se dobře jezdilo, samozřejmě na nich beton či asfalt.  A tak to bude pokračovat dále.
Je trend lákat lidi do přírody. To je správné, ale nesmí se to zvrhnout. Když se člověk dívá kolem sebe, tak zjišťuje, že krajina je zde celkově dosti vyholená. Kolem hlavních silnic jsou vykáceny všechny stromy. Proč?  No, protože docela často do nich narazí auta. Kolem silnice do Boršic zmizely třešně, kvůli tomu, že tam zemědělci neprojedou s těmi velkými stroji. Zeleně ubývá i ve městě. Kácí se třeba tři stoleté lípy a všichni si myslí, že je nahradí výsadbou deseti novými. Rád bych se zeptal? „ Kyslík vyrábí stromy skrze listy. Tak si spočítejte na jedné lípě ty listy a potom si spočítejte množství těch deseti vysázených“.

Napsal Antonín Zlínský