ing. František Rybnikář

„Na Hanusovém“

Někdejší obchod s potravinami firmy KMS v Hluku na ulici Hlavní 188 je ještě v bývalém telefonním seznamu Zlatých stránek veden jako obchod „Na Hanusovém“

Protože jméno Hanus se v Hluku vyskytuje pouze na původních studnách s nápisem Antonín Hanus – studnář, Hluk a ve vzpomínkách starších občanů, dovolím si je připomenout několika vzpomínkami.
My, dnes už starší ročník z Městečka si pamatujeme už jenom „panimámu Hanusovů“, která bydlela v tomto širokém přízemním domě jako vdova spolu s rodinou stavitele Jiřičky. Nás děcka tehdy upoutávala hlavně tím, že nechodila ustrojená v tradičním hluckém „po sedlcku“, ale dlouhých sukních a s vlasy vyčesanými. Pan Josef Dufka píše o studnářství, že do roku 1905 se vyzdívaly studny kamením a až po tomto roku studnář Antonín Hanus začal vyrábět cementové roury na studny, dále mostky a kanály a všichni, kdo studny kopaly tyto výrobky používaly. Jmenovaný studnář vyráběl i dřevěné pumpy a to se zdálo lidem drahé, ale začalo se to rozšiřovat. Dosud byli lidé zvyklí ze studny tahat vodu hákem v putnách. Při tom se často přihodilo, že se puténka ve vodě z háku vyvadila a stalo-li se to v noci, bylo nutno na provaze do studny spustit lucernu a při jejím světle puténku zachytit. Často se však do studny obyčejně zásluhou děcek dostaly i věci jako hrnec, misky, žufánky a jiné nástroje, a proto bylo nutno studnu občas vyčistit. Kdo chtěl mít trochu pohodlí, upravil nad studnu válec s klikou a vodu tahal v puténce na řetězy, který byl namontovaný na válec. Když tedy po roce 1905 začal Hanus dělat pumpy, kdo měl peníze, každý si ji rád postavil – stála 30-50 zlatých. Měl pak studnu zakrytou a byl bez obav, že do ní spadne děcko, slepice nebo kočka, což se při otevřených studnách někdy stalo. V roce 1910 začal zámečník Miklík v Kunovicích s bratrem vyrábět studny železné, ty byly lacinější a stály podle hloubky 5-10 zlatých. Ale zpět k Hanusovi. Jeho rodina pocházela z Velkého Týnce u Olomouce, kde měl jeho otec František studnářskou živnost. Spisovatel Rudolf Kynčl, kterého známe pod jménem Uječek Matěj Škrobák v krásném článku „Kdo by nevzpomínal?“ z roku 1938 studnáře Hanuse popisuje jako „vyzáblou postavu s krátkou v koutku, ubručeného“.Tento spisovatel žil v Hluku v domě u Hanusů i se svými sourozenci a matkou, která byla (?) první ženou Antonína Hanuse a sám o ní říkal stručně „v očích blesky, v rukách metla“. Byla luteránka a jezdila každou neděli v kočáře na evangelické bohoslužby do Velké nad Veličkou a po dalších nejen náboženských neshodách, ale i rodinných – tak se manželství (nebo pouze vztah?) rozpadlo. Až v roce 1927 tehdy již 50ti letý studnářský mistr uzavřel v hluckém kostele sňatek s Hermínou Talašovou tehdy 44 roků starou, která již měla dceru Antonínu (narozená v r. 1910) a sloužila na zámku v Holešově. Antonína byla v té době už provdána do rodiny klempířského mistra Soboty v Holešově.
Mistr studnář ale nebyl pouze nabručeným řemeslníkem, ale i pokorným a humorným člověkem. S jeho jménem je spojen i rok 1905, kdy si podle Josefa Dufky koupil první motocykl v Hluku a jezdil na něm. Na kole začal jezdit u nás jako první žid Moric Lövy už v roce 1901. Studnář uspořádal v roce 1908 v jedné letní neděli velikou a památnou slavnost – první jízdu automobilem. Koupil totiž kdesi auto – starý střep – který už nejezdil. Motor z něho dal někde na opravu a nemohl se dočkat až bude stroj opravený, najal si čtyři cikány, kteří ze zadu zakrytí plachtou auto tlačili. Všichni se divili vozu bez koní, ale když uviděli pod plachtou černé špinavé nohy se pohybovat, začali je pruty šlehat, a tak lidé na první jízdu nezapomněli. Brzy potom si Hanus koupil auto nové a začal jím jezdit. Mistr studnář Hanus zemřel v roce 1930 a je spolu s matkou Anežkou pochován na hluckém hřbitově. Anežka Hanusová (1841-1926) byla proslavena tím, že kouřila porcelánovou dýmku, která byla delší než měl můj pradědeček Pospíšek, takto Hanusům soused z čísla 189. „Panimáma Hanusová“ pronajímala místnosti v domě nájemníkům (rod. četníka Jehličky a dále Jiřičkům) a v 60. letech se odstěhovala do Holešova k vnučce (dcera již zemřela).
Svého manžela přežila o plných 38 let (+1968) a je v Holešově pochována.
Dům v Hluku prodala rodina bývalému komunálnímu podniku, který měl zde první kanceláře a čistírnu oděvů, později byl rozbořen a postavena prodejna Potravin, která jako samoobsluha byla otevřena v roce 1969.