Holénky

Muzikanti, chasa veselá, jak se zpívá ve známé písničce... A věřte: každý z muzikantů má ve svém životě plno zážitků a je veliká škoda, že se mezi nimi objeví jen čas od času nějaký kronikář, spisovatel, který je schopen zapsat některé příběhy z jejich života.
   Událost, která se stala v době, kdy hlucká kapela byla již známá v širším okolí, mi vyprávěl pan Dohnal.
   Strýc Tomáš Svadbík byli heligonista a dobrý. Nevynechali nikdy žádné „hrátí“, ať už to byl pohřeb, svatba nebo bál. Kolikrát přešli celou dědinu, když vyhrávali jmenovcům. Začínali na horním konci v lednu a skončili na Silvestra v prosinci.
   Veliká oslava byla, když se v dědině konalo hasičské cvičení. To se sjely hasičské sbory z okolních dědin a přijeli i hasiči ze Slovenska. Na takovéto slavnosti byla kapela v silném obsazení. Vyleštěné nástroje „sa blyšťaly“, košule naškrobené, holénky „vyglancované“, radost pohledět. A právě tyto „holénky“-vysoké boty, byly příčinou strýcova velkého neštěstí.
   Bylo to v neděli po obědě, když se strýc vypravovali na hraní k hasičské slavnosti. Byli již oblečený v kroji, zbývalo obout se do „holének“. Strýc při svých domácích starostech zapomněli, že boty zanesli na opravu ke starému Kremlovi, takto místnímu ševci. Když to zjistili, poslali pro ně Janka, svoji nadějnou ratolest. Ten se za chvíli vrátil s Jobovou zvěstí, že boty opravené nejsou!
   „Co včíl, co včíl,“ začali strýček lamentovat a nervozně chodili po čerstvě
plevami posypané zemi, „gde vzít honem druhé holénky?“ V komoře měli jedny ještě zachovalé vysoké boty, ale ty jich tlačily a proto v nich nechodili. Úprkem se nyní hnali do komory, strhli staré „krabovačky“ z háku a začali je obouvat. Ale kdepak: boty kdysi malé se nepoužíváním ještě zmenšily a daly se obout jen po nárt.  Strýc se dlouho nerozmýšleli. Uřezali spodní část vysokých bot a nechali jenom horní část, kterou si navlékli na lýtka a nohy dole zatřeli viksem (krém na boty). Takto „vymustrovaný“ šlapali na hasičskou slavnost. Šli „Zelnicama“, aby nebyli nápadný a šikovně se zařadili mezi muzikanty. Dokud muzikanti hráli, bylo dobře - hleděli do not - jenže v notách bývají i pauzy. A tak když si už strýc mysleli, že je vyhráno, všimli si starý Hanáček rafinované obuvi svého kolegy. Šikovně se přitočili a začali strýca Svadbíka okopávat. Kop do levé, kop do pravé nohy. Strýc statečně trpěli. Snad celá kapela se v okopávání chudáka strýca vystřídala. Smíchu bylo, až musel kapelník Šimčík napomínat, aby se hrálo do rytmu.
   Večer, když si strýc Tomáš dodali kuráže, chtěli klarinetistovi Hanáčkovi „vyliskat“. Ten před nimi ovšem utekl. Kapela nemůže být ani bez klarinetu ani bez heligonu a tak skončilo všechno jen vyhrožováním. Hanáček poručili ještě čtvrtku vína a v celé kapele zavládl pokoj a mír. Nikdy však starý Svadbík na tento den nezapomněli a vzpomenul-li jim někdo jejich „naviksované“ nohy, nadávali jak hotař. Kterémusi posměváčkovi prý „aj jednu vlepili“.
   Málo platné: „Každý špás neco stójí.“