Hlučtí vinaři

Buncman Stanislav-vinař, amatér(1949-1967)

Život Staně Buncmana byl sice krátký, ale velmi pestrý. Ano,Staňa byl vinař amatér, a právě proto je třeba hodnotit jeho výrobu vína velmi pozitivně. Jaký Staňa byl, jaký měl život, a jak se k vinařině dostál, o tom napsala a vyprávěla jeho manželka Antonie Buncmanová, rozená Smějsíková(1954) z Blatnice p. sv. Antonínkem

Staňa se narodil 20.11.1949 v Ostrožské Lhotě, vesnici, která je s Hlukem spjata jak životně, tak kulturně a také sportovně. Odtud pocházela jeho matka Marie Kaňová (1927-1990). Do Hluku, do ulice Antonínské číslo 1034 se přistěhovali v roce 1951. Jeho otec Josef(1926-1979) byl známý jako řidič na ČSAD v Uherském Hradišti, který vozil lidi na lince Hluk-Uherské Hradiště do práce, za sportem, za kulturou, zkrátka do města. Kromě Staně měli u Buncmanů dvě holky. Marii, provdanou Soškovou(1953) a Jarmilu, provdanou Křápkovou (1955).
Staňa se po vychození školy v Hluku začal učit v Autopalu v Hluku nástrojářem. V Autopalu prožil svoje učednická léta a seznamoval se s prací v průmyslovém podniku. Když přišel čas vojny, tak si šel své dva roky odsloužit do Bučovic, kde také hrával fotbal.
Po vojně ho to však táhlo k autům, protože to měl v krvi. Jeho děda i otec, měli po 2. Světové válce autodopravu. Proto také on, stejně jako otec, začal jezdit s autem v ČSAD. Koncem roku 1973 měl však autonehodu, která byla příčinou toho, že se vrátil zpět tam, kde začínal. Do Autopalu v Hluku nastoupil 2. ledna 1974jako nástrojař na OHN (oprava a hotovení nástrojů). Byl mladý a také na ženění. Svoji vyvolenou si našel v Blatnici p. Sv. Antonínkem a byla jí Antonie Smějsíková. První potomek, dcera Valerie, nyní Gašková, manžel Dušan Gašek (1972) se narodila v roce 1974 a druhá dcera Monika, nyní Nemravová, manžel Tomáš Nemrava (1975) se narodilav roce 1976. V roce 1980 se mladí manželé po velkém úsilí a dřině odstěhovali do svého vlastního domu na Láně.
Já si pamatuji Staňu jako fotbalistu dorostu a také I. mužstva. Byl nadějným dobrým fotbalistou, ale zdravotní potíže mu jeho slibnou fotbalovou kariéru ukončily. V Autopalu jsem se s ním potkával velmi často. Byli jsme kamarádi a měli jsme sivždycky co říci. V práci byl šikovný nástrojař a ve společnosti svých spolupracovníků patřil k oblíbeným.
Jak vlastně přišel ke svému koníčku vinařství? Rodiče jeho manželky Antonín Smějsík(1921-1986), spolu s manželkou Marii(1929-2010), vlastnili v Blatnici vinohrady, na kterých se za ta léta patřičně nadřeli.Staňův tchán patřil k velmi dobrým a známým vinařům v obci. Do Blatnice chodili mladí manželé rodičům pomáhat kopat do vinohradu a taképomáhali při sběru a výrobě vína. Vinařina je velká dřina a zabere spoustu práce. Ti, kteří chodí víno koštovat a konzumovat, ti to těžko pochopí. Tchánovi přibývala léta, a proto začal přesvědčovat svého zeťe, ať zkusí vinařinu sám. Motivoval Staňu tím, že mu nějaký vinohrad dal a také mu přispěl na koupi dalšího vinohradu. Koupil mu také nějaké sudy a pomáhal budovat ve dvoře na Láně vinný sklípek. Je pravda, že ho to ze začátku moc nebavilo. Tím, žes rodinou jezdili velmi často do Blatnice, v sobotu pracovat na vinici, v neděli pak k rodičům na návštěvu, docházelo také k tomu, že se vždy musely pokoštovat všechny sudy. To už byla docela jiná záležitost, koštovat výsledky dřiny v podobě krásného moku. Toto snad Staňu dostalo. Viděl, že taková práce má smysl a že z ní může mít člověk radost. Když tchán zemřel, zdědila rodina Buncmanova ještě další vinohrad. To už bylo v době, kdy dcery byl už velké, a proto bylo dost práce pro ně a v budoucnu také pro jejich manžele.
Nejvíce práce bylo, když se budoval ve dvoře sklípek. To pomáhala nejen rodina, ale i kamarádi a známí. Sklep se budoval na tři etapy: 1. První sklep vznikl z bývalé jámy na vápno, ten pak sloužil k posezení. 2. Pak si Staňa postavil kvelbený sklep, který však byl časem malý. 3. Staňovi nezbylo nic jiného, než přistavit další část kveteného stropu. Výsledek byl však úžasný. Staňa měl kde uskladnit víno a také zde byla místnost, kde se dalo velmi příjemně sedět a bavit se. Nejdříve ho měli jenom pro sebe, to však bylo jenom v brzkém začátku. Potom sem chodili nejen známí a přátelé, ale sklípek si objednávali vedení Autopalu na posezení s nějakou významnou návštěvou a rovněž z Městského úřadu na podobné akce. Posezení zde hledali i lidé, kteří chtěli v něčem zajímavém oslavit své jmeniny nebo narozeniny. Paksetady podávalo nejen víno, ale také něco k jídlu, protože dobře pojíst k vínu patří. Nejdříve provedl Staňa košt všech beček a z toho si mohli hosté vybírat. Staňa produkoval tyto vína: MOPR, Ryzlink rýnský, Ryzlink vlašský, Muller-Thurgau a specialitou byl Blatnický roháč. Ve sklepě měla celá rodina často nepřetržitou pracovní dobu. Byla doba, kdy si lidé chodili na svátky, hody, slavnosti a podobně na víno k hluckým vinařům. I Staňa měl své zákazníky, kteří byli na jeho víno zvyklí, a velmi jim chutnalo. Stávalo se, že se u Buncmanů chystali na štědrovečerní večeři a objevil se opozdilec, který si přišel pro víno. Nikdo, nikdy neodešel s prázdnou. To se u Buncmanů nikdy nestalo. Staňa byl člověk velmi šikovný a zručný. Na co sáhnul, to se mu dařilo. Když hrál fotbal, tak dobře. Když měl potíže se zraněním, tak raději přestal hrát. I v práci byl vždy poctivý a šikovný. A když začal dělat víno, bylo vždy výborné. Cokoliv se doma pokazilo, se vším si docela dobře poradil. Rád pomáhal i svým kamarádům s blízkým sousedům. Neměl povahu někoho odmítnout. Přišel 31. březen 1996 a Staňu opět zlákala vůně benzinu a svět aut. Byla doba, kdy lidé zkoušeli podnikat, protože i v Autopalu přišla jiná doba. Autopal koupil známý Ford a ten si podle své strategie upravoval systém chodu fabriky. Nástrojáři začali být trochu nepotřební, a tak se Staňa dal na podnikání. Koupil si Avii, se kterou jezdil v Hamé Babice. Ve čtvrtek 11. září 1997měla rodina naplánované sběr MOPRu. To byla odrůda, která byla vyšlechtěna v době, kdy si rodina pořídila vinohrad. Staňa však musel s Avií odjet do Čech. Měl zkrátka i jiné povinnosti. Slíbil však, jak se vrátí, tak hned přijede do Blatnice. Když MOPR posbírali, pomleli, tak si dělali legraci, že si přijede, až bude všechno hotovo. Ale nepřijel. Přišel však velký šok. Přijela policie, aby jim oznámila, že když přijel Staňa z Čech do závodu v Babicích, postihl ho infarkt, kterému na místě podlehl. Když zemřel, bylo už dávno po sametové revoluci, zeťové už měli své rodiny a závazky, takže došlo k tomu, že se postupem doby oba vinohrady prodaly. Konečná ve vinaření u Buncmanů byla v roce 2002.Staňovo podnikání ve vinařství připomíná pouze sklípek ve dvoře domu č.1237 v bývalé hlucké čtvrti Lán.

Do rodiny hluckých vinařů musí patřit také František Mitáček. Franta se vyučil vinařskému řemeslu ve Valticích, ale většinu života si dělal víno pro sebe a pro lidi, kterým jeho víno chutnalo. Zbudováním sklípku pak povýšil svůj koníček na řadu společenskýchsetkání. Franta si postavil rodinný dům stejně jako já v části Hluku, které se dříve říkalo „Ohřeblo“.

František Mitáček- hlucký vinař (1943)
S rodiči Janem Mitáčkem (1921-1995) a Antonínou, rozenou Mitáčkovou(1925) se setkáváme v povídání o zajímavých hluckých občanech podruhé. Tentokrát jde o jejich syna Františka (1943). V povídání O Marii Mitáčkové Dvorské (1949), sestře Františka, se dovíme i jejich sestře Janě Polákové (1951).
Franta vyrůstal v rodině, ke které patřilo také větší zemědělské hospodářství. Proto už od raného mládí ho rodiče pomalu zapojovali, a to postupně, do prací vzhledem k jeho věku. V této době to bylo normální ve všech podobných rodinách, kde měli takové hospodářství a nikdo se nad tím nepozastavoval.  Franta přemýšlí nad tím, jak by to bylo v dnešní době a jaký přístup by k tomu měli dnešní mladí. Tehdy byla však  taková doba.  Jak začaly vyrůstat i jeho sestry, tak začalo bývat u Mitáčků veselo. Rodiče zjistili, že holky mají dobrý hudební sluch a mohly by dobře zpívat. To se časem potvrdilo. V jejich rodině měly k rozvíjení jejich talentu dobré podmínky. Otec byl muzikant, který hrával v hlucké dechovce na křídlovku a matka zase zpívala hlavně v kostele a v pozdější době s holkama při různých akcích v Hluku. Franta o zpěv zájem neměl. Bavil ho sport, hlavně fotbal a hokej. Holky zpívaly také s Hradišťanem a na ten má Franta krásné vzpomínky. Bylo to v době Dolňáckých slavností, snad v roce 1959. Hradišťan byl hlavní tahák slavností a právě nad ránem ze soboty na neděli k nim muzika Hradišťan přišla asi ve 4.00 hodiny ráno udělat budíček.  V čele této slavné muziky byl primáš  Jaryn  Staněk. Když začali hrát před barákem, tak jim matka otevřela a pozvala je dovnitř. První slova, která primáš Staněk pronesl, byly: „Jsme hladní“. Matka jim udělala do kastróla škvařeniny s oškvarkama a všichni začali společně jíst uprostřed dvora, přímo z toho kastróla. Potom to patřičně zapili a po chvilce odpočinku primáš Staněk zavelel: „ Chlapi idem na to“. A od tohoto okamžiku to byl budíček pro celou ulici. To byla jedna pěsnička za druhou až do bílého rána. A pak teprve dělala po Hluku budíček hluckádechovka, kde šel hrát také otec Mitáček. Byl to druhý budíček, stejně krásný, jako ten první.
Po ukončení školní povinné docházky v roce 1957 nastoupil Franta ve Valticích do učňovské školy zemědělské, učební obor vinařství. O rok později nastoupili do školy další Hlučané a to Václav Hájek, Jan Míšek, Franta Dohnal a Marta Sovišová. To mu bylo už veseleji. Po skončení této školy nastoupil pak ve Vrbovci na vinařskou farmu, která tehdy byla součástí STS Znojmo. Po krátkém pobytu ve Vrbovci zjistil, že tady žije již delší dobu hodně rodin původem z Blatnice p. Sv. Antonínkem. Všichni pracovali na zdejší farmě. Netrvalo dlouho a chlapi zjistili, že Franta pochází z Hluku. Od této doby měli k sobě velmi blízko. Občas ho požádali, zda by jim vypomohl ve vinohradě nebo sklepě. Hlavní jejich činností bylo, že si všichni doma štěpovali sazenice. V této činnosti jim Franta rád pomáhal a to jak se štěpováním, tak i se stratifikací. Odměnou mu za to bylo, že ho při každém slavení svátků nebo narozenin brali na posezení do sklepů, které byly za dědinů. Franta podotýká, že všichni byl výborní vinaři a víno si v této době dělali pouze pro sebe, ne na žádný prodej. Také kvalita vína tomu odpovídala. Je zřejmé, že mezi nima bývala i rivalita. Ale ta zdravá!Nikdy Franta nepostřehl, že by se pomlouvali, nebo si záviděli. Ale srandu si jeden z druhého uměli udělat. Byla to správná parta Blatničanů, na které velmi rád vzpomíná.
On sám začal dělat víno, až se vrátil z vojny. V začátcích mu doma pomáhal jeho otec Jan, který měl k vínu také krásný vztah. Začátky byly těžké, protože neměl k této výrobě vůbec nic. Až postupem času se to zlepšovalo, hlavně proto, že ho v tom podporoval a pomáhal mu jeho otec. Za to jemu Franta vděčný dodnes. V této době už dělal v místním JZD jako hlavní vinař Václav Hájek, který mu občas něco půjčil, třeba filtr a podobně. Frantovi to hodně pomáhalo. Dneska Václavovi vzkazuje: „Václave díky“. Další etapa jeho vinaření začala v době, kdy si postavil barák v ulici Růžová na poli, kterému se říkalo „Ohřeblo“. Je však třeba se zmínit o tom, že v roce 1965 se oženil s Jiřinou Šimčíkovou (1945) z Hliníků a že spolu mají tři kluky. Petra (1966). Františka (1967) a Pavla (1973). Postupem času vyrostl nejmladší Pavel, který projevil zájem s ním spolupracovat. Když časem zjistil, že to Pavel myslí vážně, rozhodli se vykopat si na zahrádce sklep na víno za pomocí rodiny a Pavlových kamarádů. V této době se v Praze tunelovaly úspěšně banky, oni si vytunelovali zahrádku. S tím rozdílem, že se pořádně nadřeli. Po namáhavém snažení konečně dílo úspěšně dokončili. A tady začala další etapa společného vinaření. Nezapomíná ani na manželku Jiřinu, která jim v jejich práci hodně pomohla astále pomáhá. Práci ve vinohradě má ráda a spolu s oběma tráví tady hodně času. Pavel bere svoji práci zodpovědně, a přestože všechno dělají spolu, tak více zodpovědnosti a samostatnosti jak ve vinohradě, tak ve sklepě je už na Pavlovi. Od Frantového vyučení se v tomto oboru hodně změnilo, a proto je nutné všechny nové věci sledovat a v rámci svých skromných možností realizovat. Nyní se hodně používají při výrobě vína nerezové nádoby, které jsou však finančně náročné. Na takovou výrobu musí být už určitá kapacita, aby se to vyplatilo. U Mitáčků jsou omezené možnosti, a proto musí zůstat u starého způsobu. Mají dřevěné sudy, což je hodně náročné na jejich ošetřování, ale naopak v malém sklípku to má stále svůj význam. Dřevěný sud sem patří! V současné době mají už i svůj vinohrad na Husí hoře. Je to bývalý družstevní vinohrad, ale je už hodně starý. Část tohoto vinohradu si odkoupili, stejně jako 8 dalších zájemců. Společně celý objekt oplotili, což je dost velká výhoda.

Dále Franta vzpomíná dobu, kdy se vrátil z vojny a nastoupil do závodu Autopal v Hluku. To bylo v roce 1965 a tady začal pracovat v seriové výrobě na soustruhu. Později přešel na frézu a pak si udělal ještě svářečský kurs na svařování elektrickým obloukem a plynem. Po určité době přešel na lisovnu jako seřizovač, kde zůstal až do odchodu do důchodu. Podotýká, že všechny tyto práce vykonával rád, protože to byl také jeho klukovský sen, vyučit se takovému řemeslu. V době, kdy měl jít do učení, tak taková možnost nepřipadala v úvahu. Zemědělský původ ho již od začátku poslal do zemědělství. Tak to bývalo nařízené. Nyní toho v žádném případě nelituje, protože získal odbornost, kterou využívá prakticky po celý jeho život.  A toho si cení nejvíce.
Když pracoval v Autopalu na lisovně, tak v roce 1993 proběhla privatizace. Autopal koupil americký Ford.
A od tohoto okamžiku začaly velké organizační změny a modernizace výroby. Do závodu začali jezdit páni auditoři. Mezi prvnímito byli samozřejmě pánové z USA. Jejich první pracovní návštěva odhalila dost nedostatků, hlavně proto, že se nevědělo, co po nás pánové budou chtít. Před druhou návštěvou přišel za Frantou tehdejší ředitel hlučan Antonín Pospíšek a zeptal se ho, jestli by nebylo možné tyto pány pozvat do jejich sklípku na ochutnávku vína.Franta toto s potěšením přijal.Tato návštěva sklípku splnila účel, protože potom ve sklípku končila všech auditů, až do jeho odchodu do důchodu. Franta je rád, že mohl osobně poznat pány auditory z USA, protože to byli chytří a světem protřelí lidé.
Hlavní auditor se jmenoval StanUlčinskij a právě s tímto pánem se Franta spřátelil. Má od něho dokonce pozvání i s manželkou na návštěvu k němu do USA. Snad se to uskuteční při některé z jejich návštěv syna Františka, který žije v Kanadě.
Já mám velmi pěkné vzpomínky na Mitáčkův sklípek, protože jsem ho navštívil několikrát. Většinou to bylo po auditech v životním prostředí, protože i já jsem pracoval v Autopalu aFrantu Mitáčka velmi dobře znám. Byl jsem dokonce jeho mistr na bývalé předmontáži. A také jsem k němu chodil s kamarádama z fotbalu, a to, když se tady konal v Hluku nějaký významný turnaj ve fotbale, organizovaný ČMFS. (Českomoravský fotbalový svaz. Pro kluky z Prahy to bylo vždy potěšení a pohlazení na duši.
Postupem času bylo na návštěvě ve sklípku řada osobností. Mezi ně patří třeba houslový virtuóz Václav Hudeček, který měl v v roce 2004 v kostele v Hluku koncert. Na cembalo ho doprovázel profesor Adamec. Po koncertu přišli do sklípku na ochutnávku vína, spolu se starostou ing, Janem Šimčíkem, panem farářem a dalšími osobnostmi našeho města. Velmi si váží i návštěvy skladatele Blahoslava Smišovského i s jeho manželkou, které k Mitáčkům přivedla sestra Marie. Časem byl pan Smišovský ve sklepě ještě vícekrát a Franta byl vždycky rád, protože má na něho krásné vzpomínky pro jeho upřímnost a skromnost. Osud zavál do sklepa také známého fotbalového trenéra Františka Komňackého, který dovedl mužstvo  Baníku Ostrava až k mistrovskému titulu a byl také asistentem trenéra Bílka u národního mužstva v určitém období, které končilo ME v Polsku a Ukrajině. V Hluku u Mitáčků se objevil také známý herec SND MárošKramár, který je známý i v České republice. Významných návštěv u Mitáčků ve sklepě bylo hodně a pro rodinu Mitáčkovu to byla velká čest. Mezi ně patří i skladatel a dirigent pan Kršek z Prahy, kterého přivedlihlučtí dirigenti Stanislavové Vavřínkovi. A nakonec srdeční záležitost Franty, která trvá už 30 let. To je mužský sbor Hluku, jehož je Franta členem. Tady je Frantův vzkaz sboru: „Panové, jsem nesmírně rád, že jste několikrát navštívili náš sklípek a to proto, že se nejen chutnalo víno ale hlavně, že se zpívaly naše krásné pěsničky “.
A ještě jedna vzpomínka na Šarovec, který vyhrál „Zlatou křídlovku“, nejprestižnější soutěž v dechovkách v republice. Po vítězství je Franta pozval do sklepa na malý košt a posezení. Kluci pozvání přijali a pro Frantu to bylo velmi prestižní. Kluci popili, zazpívali, byl to zkrátka večer u nás na Slovácku.
A na závěr jaké víno u Mitáčků dělají: Rozhodující jsou hrozny, které se vypěstují v jejich vinohradě. Z bílého, je to většinou Rulandské bílé a z červeného, pak Portugalské modré. Někdy i z jiných odrůd, aleto záleží na tom, jaké hrozny se seženou. Ať je to jak chce. U Mitáčků mají víno a objekt, ve kterém všichni zapomenou na chvíli na svět, který ubíhá nad klenutým stropem sklepa.

Dufka František (1936-1999)-hlucký vinař a muzikant
František Dufka je rodákem z Hluku. Narodil se rodičům Dufkovým, kteří bydleli v městečkuč.25 a k domu měli menší hospodářství, proto Fanynek, jak mu v Hluku říkali jeho známí a přátele, byl od mládí vychováván ke skromnosti a pracovitosti. Jelikož nemám mnoho informací od rodiny, budu se snažit o Fanynkovi vyprávět podle svých vzpomínek, které mám z dob, kdy jsem s Fanynkem-Hyrákovým pracoval v Autopalu. Stejně tak říkali v Hluku i velmi dobrém zedníkovi Vavřincovi Dufkovi, Vávra Hyrák. Z toho se pozná, že oba patřili do známého hluckého rodu Dufků-Hyráků. Fanynnekprošel perepetiemi mladého člověk, to znamená, že vychodil základní školu v Hluku, šel se něčím vyučit a pak šel na vojnu. Po vojně se oženil, když jeho vyvolenou se stala Anna Sovišová (1939-1995), dcera mistra kováře z Uličky. Spolu pak měli dvě děti a to Františka (1958) a Lenku (1965.) V 60-tých letech pracoval Fanynek už v Autopalu, nejdříve jako svářeč na předmontáži, posléze jako seřizovač na lisovně. Seřizovačem zůstal až do odchodu do důchodu v 90-tých letech.
Celý jeho život provázely dva zájmy. Měl rád muziku, hrál na křídlovku, a vinařství. Co se týká muziky, tak patřil mezi velmi dobré muzikanty, většinu života hrál v hluckých kapelách a to hlavně v Šarovcovi. Hrál i v kapele, která Hluk úspěšně reprezentovala na Zlaté křídlovce ve Velkých Bílovicích. Tam měla tato kapela složená z hluckých muzikantů velmi blízko k postupu do celostátního finále. Fanynek byl poctivý muzikant, který odehrál mnoho her jak zábavách, koncertech, přehlídkách a také doprovodil tónem své křídlovky mnoho hluckých občanů na jejich poslední cestě. Druhý jeho zájem bylo vinařství, které si ještě více oblíbil potom, co jeho syn František začal studovat vysokou školu zemědělskou, obor vinařství, ve Valticích. Nejdříve pěstoval hrozny před a za svým rodinným domem v ulici Sadové. Neměl však k tomu potřebné zařízení a sklep. Mladý Franta, co by student vinařství, mu začal pomáhat budovat rodinné vinařství. Co se týká sklepa, tak na něm se hodně nadřel. Všechno musel ručně kopat a hlínu odvážet na kolečkách. Student Franta byl přes týden ve škole, tak mu musela pomáhat jeho matka, se kterou také zdárně sklep dokončili. To bylo Fanynkovo vítězství. Přestože byl už zkušený vinař, jeho synFranta, nyní už  novopečenýinženýr zemědělství, obor vinařství, ho zasvěcoval do nových a moderních metod. V pozdější době si pořídil vinohrad i v Blatnici. Ten, kdo nezná, kolik práce představuje činnost, na jejímž koci je zlatavý mok, ten ať se raději do toho nepouští. Když už měl doma víno, chtěl také něco prodat. Fanynek měl hodně zájemců z řad kamarádů z muziky, kamarádů z práce, sousedů a také nějaké víno odešlo do Nového Jičína. Nezapomenutelné byly návštěvy u Dufků ve sklepě. Fanynek nejdříve dával koštovat různé druhy vína a potom se zasedlo v jeho malém sklípku k zábavě. Když byla mezi návštěvníky už nálada, přišel Fanynek s křídlovkou a hrál hostům známé melodie, aby si mohli hosté zazpívat. To byly nádherné chvilky, na které vzpomínají nejen Hlučané, ale i Jičíňáci a další hosté manželky Aničky ze závodu Sport. Několikrát zde byl také Milan Chladil a také při návštěvě Hluku sem do sklepa zavítal kulturní vyslanec v Paříži, známý odborník na hudbu, Pavel Špiroch. Kdo ještě více navštívil Fanynkův sklep se už nedozvíme. To si vzal Fanynek sebou do hrobu. Oba dva manželé Dufkovi zemřeli ještě velmi mladí. Dědictví tak zůstalo na dětech, Lence, učitelce v mateřské školce a ing. Františkovi Dufkovi. Ten si ještě před tím postavil rodinný domek naproti rodičů, v humně dědečků Dufkových a zařídil si své vinařství. Lenka, přestože se snažila udržovat tradici vinařství v tomto rodném domě, po čase nato už nestačila. Byla vdaná a žila v Nivnici a naráz byl rodinný dům Františka a Anny Dufkové na prodej. Kdo tam bydlí nyní, není mně známo, ale hrozny před domem jsou tam stále. Na Fanynka zůstaly jen pěkné vzpomínky na jeho pracovitost a zodpovědnost a také na jeho veselou a dobráckou povahu.

Štefaník Matěj-vinař, ovocnář a včelař z Hluku (1909-2001)

Abych se něco dozvěděl o Matěji Štefaníkovi, prvním šéfovi vinařství v hluckém JZD, tak jsem musel navštívit jeho děti. Nakonec byl napsáním pověřen nejmladší syn rodičů Štefaníkových, Antonín (1951). Přestože je Tonda hodně zaměstnaný svojí prací, tak se vše podařilo a můžu říct, že Tonda si dal na svých vzpomínkách na otce hodně záležet.
Matěj Štefaník se narodil rodičům Martinovi Štefaníkovi(1865-1946) a Magdaléně Štefaníkové, rozené Píšťkové (1871-1963) jako deváté dítě z jedenácti. Jeho sourozenci byli: František, Marie, Kateřina, Jakub, Anna, Antonín, Vavřín, Jan, (Matěj), Cyril, Františka.
Jedenáct dětí, to už je pořádná rodina a pan Matěj na toto období velmi rád vzpomínal moc rád. Od každého se něco naučil a s každým něco dobrého prožil. Proto bylo jeho dětství pestré a zajímavé. Rodina bydlela na „Činčavě“, později byla u jejich domu autobusová zastávka. K hornímu mlýnu to měli kousek a s Jašovými kamarádili a navíc jim pomáhali.  U Štefaníků měli dva páry koní a těch bylo ve mlýně často potřeba. Mlynář Jaša si často stěžoval, že je málo vody na mletí, často mluvil o tom, kde ji vzít až dostál nápad zkusit propojení z Boršického potoka. Nechal si vyměřit výšku, aby dostal spád a vyšlo místo, kde bylo později koupaliště u rekreačního střediska Autopalu. Potok byl přehrazen a trubkami po vrstevnici byla voda dopravena do járku, co vede od Babí hory přes Kráčiny až do potoka Okluky. Jak se však ukázalo, tak vody bylo stále málo. Kousek pod mlýnem býval brod a lávka pro pěší. Tam se chodívali lidé koupat. Jednou přijel od Uherského Brodu cirkus. Bylo akorát léto a horko, proto cirkusáci zamířili k brodu napojit všechna zvířata. Kdo mohl, ten se přišel podívat. Byli tam exotické zvířata jako slon, který když se napil a pak znovu nasál vody a všechny okolo postříkal.
Tonda si z vyprávění otce hodně pamatuje a tak se v tomto psaní hodně dovíme, jak to v Hluku bývalo. Jeho otec vzpomínal, jak si jednou s bratrem Janem šli natrhat střešní do Staré hory (v této době jim bylo 9 a5 let). Přihnala se velká bouřka a oni se neměli kde schovat. Jejich maminka jim šla naproti, ale od Prašnic teklo hrůza vody a nedalo se nijak přejít. Proto museli čekat až do večera, až voda opadne. Doma na dvoře měli velkou sušárnu, do které se prý vlezlo ovoce z celého vozu. Později ji přestěhovali k sestře Anně, později Blahové, která bydlela naproti. Tam někdo pak do sušárny více přiložil a sušárna jim shořela. Později jim ve škole vyprávěl jeden učitel o houbách.  Kluci si hned vzpomněli, že nad Prašnicemi rostou takové škaredé erteple a oni s nimi bojují při svých hrách. Učitel jim řekl, ať je přinesou ukázat a hned vybral 3 žáky, které tam poslal i během vyučování. Kluci nasbírali polovinu pytle a přinesli je do školy, kde pan učitel v nich poznal nějaký druh lanýžů. Pan učitel z toho měl velkou radost! Kluci tam pak ještě nějakou dobu na ně chodili, ale po pár letech se houby ztratily a víc se už neobjevily.
Bratr pana Matěje Jakub se vyučil obchodníkem, tak mu první obchod povolili rodiče doma. Ukázalo se, že to nebyl dobrý nápad, neboť sestry, když vařily, tak si braly z obchodu, co potřebovaly, samozřejmě bez placení. Když se Jakub bránil, tak mu řekly, vždyť ty také přijdeš k obědu. Proto doma s obchodem skončil a přestěhoval se někam na „Kopeček“, kde mu bratr Matěj chodil pomáhat. (ještě jako školák). Občas ho také zastupoval, když musel někam odejít. A s Jakubem spolu také včelařili. S bratrem Cyril měl pan Matěj první pěstitelské pokusy pěstovat růže, rybíz, ořechy protože se jim to dařilo, tak Matěj zkoušel všechno, k čemu se dostál.
Jeden rok dochovali u Štefaníků dvě jalovičky a bratři Tonda a Vávra je chtěli naučit v tahu. Zapřáhli je, Vávra sedl na vůz, Tonda držel jalovičky za ohlávky a Jan s Matějem otevřeli vrata. Vávra je trošku popohnal, ale ta nová role je trochu více vyděsila. Ještě, že vůz byl naproti průjezdu, proletěli návratím, škrtli o vrata, od kterých Jan odskočil, a byli na ulici. Vávra později vysvětloval, že takové jalovice se špatně řídí, když neví, co se po ní chce. Podařilo se jim zatočit do Kopečku, to bylo na Vlčnov. Letěly kus cesty a až se zadýchaly, tak zastavily. Tonda, který stačil naskočit, je vzal za ohlávky a otočil je a pomalu vedl k domovu. Už po cestě se zdálo, že ta jedna špatně dýchá a zpomaluje. Když přijeli domů, tak ta jedna se ve chlévě lehla a bylo jasné, že je s ní zle. Museli zavolat řezníka. Jak se ukázalo, udělali dobře, protože ta jalovička spolkla velký hřebík a při té jízdě ji ten hřebík propíchl žaludek a plíce. Koně kovali Štefaníkovi u pořádných kovářů, ale opravit řetízek nebo udělat podkovičku  na krávu chodili všichni za cikánským kovářem Petrem Danielem. Vávra s ním také trochu kamarádil.
Jeden rok řádila nemoc červenka. Po ní pak hodně zdechaly prasata. To se pak prase zakopalo, protože normální lidé měli strach ho jíst. To cikáni si s tím starost nedělali. Věděli, že stačí maso uvařit a dalo se pro ně jíst. Někteří jim takové prase po „lacinu“ prodali, nebo také dali. Toho roku zdechlo prase jak Štefaníkům, tak i sousedům. Cikáni šli k sousedům, ale ti jim nechtěli prase dát. Říkali: „ Oni rozrýpů celé humno a kdo to potom bude dávat do pořádku“. Ale náš Vávra jim to dovolil. Po nějaké době se Petr sešel s Vávrů a velice ho chválil a říkal mu: „Vávro, vy ste dobří ludé, vy dycky dáte, Vávro, Vám možeprasadyckyzdechnůt, ale tým Vašim sůsedom nikdy, protože oni sů lakomci anic nedajů:“ Jednou měli doma nemocného,a protože se mu přitížilo, rozhodli, že zavolají doktora.  Poslali Matěje, který přišel před dům doktora a zabouchal na okno. A už to začalo. Ozvalo se hromobití, nadávky: „ Kdo to zas otravuje a podobně“. Potom se otevřelo okno a pan doktor Fiala posvítil lampičků, a když poznal Matěje Tak bylo: „ No tehlencto, to seš ty a proč si to neřekl, nemusel jsem se tak rozčilovat a co chceš?“ Když se to dozvěděl, bylo chvíli ticho, protože se oblékal. Za chvíli už spěchali ke Štěfaníkům k pacientovi.
Před 1. Světovou válkou se nejstarší bratr František nechal zlákat na práci v Americe. (bylo mu 14 let). Odjelo jich tenkrát z Hluku víc a dostali se k městu Chicago. Tam jim každému přidělili kus lesa, kde měli kácet dřevo, které si mohli prodat a ještě dostali nějaké peníze do začátku. Všechno to bylo s podmínkami, a to, že tam museli setrvat několik let a pak jim ty pozemky zůstaly. Mohli na nich hospodařit, postavit si dům a také by dostali občanství USA. Jenže po pár letech začala válka a děda musel narukovat. Matka zůstala na všechno sama. Po roku trápení napsala Františkovi dopis, jak to doma vypadá a požádala ho, aby přijel domů a pomohl s hospodářstvím. A tak se i stalo. František přijel a pomohl, jenomže za pár měsíců dovršil vojenského věku a musel odjet na vojnu také. Po nějaké době seděli u večeře, zamlklí a v tu chvíli se to stalo. Jako když se kuličky válejí po zemi. Běželi z jednoho rohu do druhého, všichni to slyšeli, ale nic neviděli, jen se dívali po sobě, co to znamená. Po čase přišel dopis z vojny. Kde se psalo, že: „Váš syn zemřel v boji na italské frontě u řeky Sávy……. Děda utrpěl zranění také, dostal kulku mezi žebra, která sedala nahmatat, ale přežil.
Když Matěj vyšel školu, tak pomáhal doma a někdy u bratra Jakuba v obchodě. Tomu se však moc nedařilo, a proto odjel do Ameriky. V této době se v Hluku otevřela cihelna, která nabrala dělníky a mezi nimi byl i mladý Matěj. Některé práce byly obyčejné, ale jiné zase byly takové, že se musely jezdit zaučovat do Abrhámovy cihelny do Kunovic. Potom přišla vojna. Mladý Matěj narukoval do Malacek k radistům. Už při prvním nástupu ho čekalo překvapení. Když byla v Hluku nebo ve Vlčnově Jízda králů, tak se jedni nebo druzí snažili toho krále ukrást nebo alespoň shodit.To byla vždycky pořádná mela au toho Matěj s bratrama málokdy chyběl. Často mu to vycházelo na jednoho Vlčnovjana, stejně starého, atak si vyřizovali účty mezi sebou. A najednou mu při nástupu někdo poklepal na rameno a byl to právě ten Vlčnovjan, co se dříve spolu tak bili. Od této chvíle byli z nich velcí kamarádi a na všechny vycházky chodili spolu.
Spolu Matějem narukoval také jeden Bratislavák. Ten se před vojnou zapsal do kurzu vinařů a několik školení už absolvoval a chtěl pokračovat dále. A tak si to domlouval, jestli by 1x za týden po výcviku nemohl do Bratislavy na toto školení chodit.  Otec slyšel, jak mu to velitel dovolil, tak se šel zeptat také. Otec dostal povolení také. Školení probíhalo po celý školní rok. To bylo první kvalitní školení, které se Matějovi o vinařství dostalo. Po vojně měl pan Matěj různé zaměstnání. Nejdříve dělal bedýnky škopky a jiné dřevařské výrobky na pile u Bachana. Navážel také kamenná cestu přes Hluk, který těžil na jeho vlastní Kobylici.  Potom si koupil kolo a jezdil do Uherského Ostrohu a potom do cukrovaru v Moravském Písku. Někdy se vracel každý den, ale když pršelo nebo bylo více práce, tak tam přespával. V cukrovaru dělalo hodně Bzenčanů, kteří to měli do Písku pouze 2 km. Mnozí měli doma vinohrady ato bylo pro Matěje to pravé prostředí. S mnohými se skamarádil a ti ho pak provedli po vinohradech a po sklepích a seznámili ho s dalšími vinohradníky. Ve Bzenci si prošel také zámecké sklepy atd. Ve Bzenci byla i škola pro vinaře a sadaře občas tam také probíhalo nějaké školení, i když kratší než v Bratislavě. Většinou šlo o nové věci, které se objevily a začaly se uplatňovat. Dopředu si vždy zajistil účast tím, že mu kamarádi dali vždy vědět. A na takových setkáních se seznámil s vinaři z Vracova, Kyjova, Polešovic, Strážnice, či Blatnice. Časem tyto své známé často navštěvoval.

19. srpna 1933 si pan Matěj vzal za ženu Annu Lekešovou (1912-2002), a začali spolu bydlet u dědáčků Lekešů na Láně č. 791. Po čase si rodiče Lekešovi koupili barák v Klebetově, a tak zůstali sami. Když se brali, to už měl nejstarší Jaroslav 7 měsíců (1932-1998) a František (1933) byl na cestě. Manželé na svatbu moc nespěchali.  Už v roce 1932 dostal Matěj od rodičů pozemek ve Staré hoře vhodný pro vinohrad. Ten prohnojil a zrigoroval. Sazenice si chtěl vypěstovat sám, ale neměl vhodnou podnož ani tak velké zkušenosti atak se moc nevydařily. Napadlo ho napsat kamarádovi z Bratislavy, jestli by mu nové sazenice nesehnal. Ten mu vyhověl a poslal sazenic dokonce více, než sampan Matěj v této chvíli potřeboval. Kamarád z Bratislavy se po vojně dostál do Výzkumného ústavu vinohradnického a tam právě potřebovali sehnat pěstitele z různých vinařských oblastí, aby jim tamní vinaři otestovali různé odrůdy a nové křížence, a aby právě oni jim sledovali různé vlastnosti odrůd. Poslali i návod, co všechno a kdy sledovat a jak to zapisovat.
To pan Matěj opravdu všechno dělal, měl sešity plné tabulek poznámek. Ty sazenice byly označeny číslas a někdy také písmenka aj enom některé měly přímé názvy odrůd. Když Matěj osadil svůj pozemek, tak sazenic bylo stále dost, tak je nasadil doma na dvoře, před dům, u sousedů sourozenců. Protože to však byly svazečky po 2 nebo 3, proto měl každý něco jiného. Potom chodil a kontroloval, co kdo má. To bylo na jaře v roce 1933.
Sazenice se vysazovaly do sponu 100x100 nebo 110x80 a podobně. Tak pan Matěj vysadil i svůj vinohrad. Každá sazenice dostala oporu, a to kůl, který se dole opálil, aby dlouho vydržel. V této době bylo ve Starých horách vinohradů hodně, ale bylo také hodně nezvaných hostů. Proto si vinohrady museli vinaři hlídat. Když začal vinohrad rosit, budil zájem i ostatních vinařů. Byli to pro ně odrůdy, které neznali, a když procházeli při hlídaní vinohrady, tak ochutnávali zrnko po zrnku, postupně jak střapce dozrávaly, až zůstaly jenom třapiny. To Matěje naštvalo, tak si sehnal drát a do krajních řádků natáhl po 3 drátech, aby se nedalo vinohrade¨m příčně procházet. Poté zjistil, že se mu na ty dráty réva dobře uchycuje, a proto když sadil další sazenice, tak už počítal s podélnými řádky i s dráty. V polovině 30 let přišly zprávy o pěstování révy vinné na drátěnkách Rakousku, Německu a jinde. Těch variant bylo hodně a každý si je upravoval podle svého úsudku a možností. Ze všech odrůd, které Matěj vysadil, vynikla jedna a to Muller Thurgau. Na tom se shodli všichni starohorští vinaři.
Když se hrozny podařily a byly pěkné a nepoškozené dali se prodávat i na jídlo, ale muselo se s nima na trh.  Matějův bratr Vávra měl zrovna jet na trh do Uherského Brodu s ječmenem do pivovaru. Pan Matěj zašel za ním, zda by mu nevzal na vůz hrozny. Ten napřed souhlasil, ale potom si to rozmysle, že on takový drek nepoveze. A tak si to Matěj zařídil po svém. Natrhal tolik hroznů, kolik jich dokázal odvést na kole a ještě si přidal na záda. Přijel do Brodu, obešel tržiště, aby získal přehled o cenách a konkurenci a začal prodávat. Nabízel chrupky, červené, bílé, Portugalské modré, Košut, Čabaňskou perlu a další. Nechal zájemce ochutnat a v poledne měl prodáno. Měl hlad, tak sin zašel do hospody ke Kolerům. Vávra měl už také prodané a seděl tam s koňařama. Jak ho Matěj uviděl, šel za ním. Vávra se ho ptá: „ Tož co, už to máš prodané? A kolik jsi vydělal? Tos myslím rozdal! „ A hned vytahoval peněženku, kolik vydělal on. Matěj ho pochválil, že dobře prodal a také vytáhl peněženku na stůl a dali se počítat. Když to spočítali, tak se zjistilo, že Matěj vydělal víc, než Vávra. Za to s ním Vávra nemluvil po celý rok.
Když seurodilo, bylo pak potřeba všeličeho ke zpracování a uskladnění, například škopek, káď, mlýnek. Pres si ze začátku půjčoval, ale bečky si musel nechat udělat. Většinou je objednával u bednáře Dostála velikosti 5,16,20,25,57,66,80 a 130 litrů. V pozdějších letech potřeboval větší, protože je potřebovali i druzí vinaři, tak se dohodli a objednali je u bednáře v Nivnici. Přivezli je pak plný dlouhý žebřiňák. Za protektorátu je však museli nechat všechny přecejchovat. Bečky už byly, ale kam je dát?  Pár let putovaly po baráku z místa na místo, ale nikde to nepasovalo. Chtělo to sklep! A ten sepodařil až za války. Počátkem války bylo cementu dost, ale o cihly se muselo požádat. Dostali je pouze zemědělské stavby, ale na stavbu sklepa nebyly. Proto se to muselo udělat tak, že se cihly koupily na stavbu hnojiště. Hnojiště se vykopalo, postavily se betonové, ten se omítl cementovou maltou a cihly pak mohly zůstat na sklep. První rok války lidé z obavy, aby jim něco zůstalo, tak všelicos zakopávali. Otec proto zakopal i sud s vínem v síni. Válka však trvala dlouho a zájemci o víno byli, tak se víno vykopalo a prodalo.

V roce 1936 se manželům Štefaníkovým narodila Marie (provd. Škorpíková) a tři týdny před sv. Antonínem v roce 1937 se narodil syn, který měl dostat jméno Stanislav. Bratři Jaroslav a František (7 a 5 let) jeli v tuto dobu se známými na voze na pouť ke sv. Antoníčku. Na pouti se ale jeden druhému ztratili a domů se vrátil pouze Jaroslav. Kdo mohl, ten se vydal Františka hledat. Pan Matěj vzal kolo, projel Antoníček, Lhotu, Ostroh,Blatnici, dá se říci, kde se dalo, ale Františka nenašel.Až večer jel jeden Hlučan do Boršic a u cesty viděl uplakaného chlapečka. Když mu František pověděl, že je z Hluku a že se jmenuje Štefaník, tak ho přivezl domů. Pravděpodobně stres, který manželka pana Matěje prodělala, měl za následek, že nejmladší syn zemřel. V roce 1940 se narodil další syn, který dostal jméno Stanislav. Do dvou let byl zdravý a v pořádku, pak si ale naprášil do očí. Musel jít do nemocnice v Uherském Hradišti, kde si s ním však nevěděli rady, tak ho poslali do Brna.Když se vrátil, tak byl úplně slepý a navíc z toho, co prodělal, dostal epilepsii a míval záchvaty.  Jednou přišli ke Štefaníkům Němci na víno zrovna v době, kdy měl Staník záchvat. Pan Matěj ho držel v náručí, aby si neublížil. Němci, když to viděli, že se jim nemůže věnovat, tak zase odešli.
Za války, kdy bylo všeho nedostatek, jezdili mlít mouku do Míkovic. Jeli v noci, po polních cestách, protože vše bylo zakázané.  Bylo také málo práce, proto pan Matěj zkoušel i výrobu misek, která se mu líbila a dalo se na ní i vydělat. Pomalu chystal výsadbu další části vinice, ale nebyly na Moravě sazenice. Proto jel na Slovensko, do Pezinoku. Nakoupil dobře, ale když se vracel k vlaku, udělali Němci velký zátah, a všechny, co nebyli z Pezinoku, odvedli do velkého skladiště. Pravděpodobně někdo něco ukradl, tak ho hledali. Pan Matěj se rozhlížel a uviděl známého z Blatnice, vinaře pana Těthala. Šel za ním a ptá se ho: „ Strýcu, co tu děláte?“ On odpověděl: „Víno mám prodané, a protože má přijet velice dobrý známý, tak aby ho neztratil, tak jsem zajel až do Pezinoku.“ Během hodiny viníka našli a všechny propustili.
S kopáním sklepa začal pan Matěj v zimním období, protože jiné větší práce nebylo, tak toho využil. Kopal většinou sám, jenom občas mu někdo pomohl. Když se dostal přes 1m hloubky, všiml si na stěně černých vodorovných čar. První ho napadlo, že by to mohlo být od vody. Zavolal si studnaře, a ti mu potvrdili, že se v těchto místech zadržuje voda nepropustným podložím. Záleží jenom, kolik naprší, tak vysoko vystoupí.
Vodu na postřiky nosil pan Matěj z Bařiny, z járku, to je 400 m daleko a 40 m vysoko. Pomáhali bratři, kteří nosili puténku na palici přes ramena. Nachodili se všichni a vody bylo potřeba čím dál více, jak vinohradu přibývalo. Sklep si pak dokončil sám, ale studnu, pro kterou se rozhodl, nechal pro studňaře. Při kopání narazili na pískovec, proto se nářadí hodně tupilo. Každý večer h sebral ke kovářovi Sadílkovi a ráno si ho znova vyzvedl nakuté. Studna slouží dodnes i se sklepem je 7 m hluboká. Další rok si postavil doma sklep i na řepu a v roce 1946 i na víno. Ještě po válce koupil od sousedů nějaké pozemky, rozšířil vinohrad, ale v tom se objevil strašák znárodnění. Nastalo povinné odvádění kontigentů, vajíčka, mléko, brambory, obilí a jiné produkty. A také byly tresty za nesplnění povinných dávek. Přesto ve vinohradě nad schodištěm do sklepa postavil zděnou bůdu. A vedle včelín. Úly si dělal také sám, a když jsme je rušili, tak jsme tam našli vzkaz. Napsal to na papír tlustý 2 mm, který dával jako izolaci mezi dvě desky a mimo jiné tam píše: „Kde vládnou komunisti, tam je konec života!“
Když se ve vyprávění vrátíme trochu nazpět, tak v roce 1943 se u Štefaníků narodila Ludmila (Kadlčková), v roce 1944 Anička (Ředinová-1944-2006) a v roce 1951 Antonín. Na padesátá léta pan Matěj s manželkou neradi vzpomínali. Říkali, že to bylo období, kdy člověk nevěděl, jestli se má o něco snažit nebo se na všechno vykašlat. Až v roce 1959 vstoupili do družstva. Měli krávu jalovici. Jalovici, les a ornou půdu dali manželé Štefaníkovi do družstva, krávu vinohrad si mohli ponechat. Pan Matěj dostal ve družstvu nabídku, aby se staral o stromy v celém katastru JZD a že se bude vysazovat vinohrad. Pro toto měl pan Matěj pochopení. Byl vybrán pozemek „Husí hora“. Ten se prohnojil, provedla se rigolace a mohlo se sadit. Sazenice se objednali na okrese pro všechny zájemce najednou. Každý si řekl, co chtěl, pan Matěj až naposledy, mezi jinými Muller Thurgau. Do této chvíle si o tento druh nikdo neřekl. Chvíli se domlouvali kde tento druh sehnat, žádná révová školka jej neměla, a tak ho Okresní národní výbor objednal z Rakouska. Při výsadbě a po zastřižení sazenic se všechny očka odvezla do Šlechtitelské stanice v Polešovicích na množení. Vinohrad se postupně rozrůstal až na 26 ha. V roce 1970 odešel pan Matěj do důchodu a potom se už staral pouze jenom o včely a svůj vinohrad, dokud mu jeho síly stačily. Snad proto, že celý život poctivě pracoval, tak se dožil krásných 92 let. Dnes jeho vinohrad spravuje jeho nejmladší syn Antonín, spoluautor vzpomínek na svého otce. Nexistuje už ani družstevní vinohrad, který byl postupně rozprodán soukromníkům.
Zakladatele hluckého vinohradu Matěje Štefaníka většina lidí v Hluku nezná, proto jsem potěšen, že jsem o jeho tvrdém, ale krásném životě mohl napsat pár řádků.

Připravil a zpracoval Antonín Zlínský